nám napsal(a): Bylo krásné ráno. Sluneční paprsky mi pohladily oční víčka a já se probudila. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, kde jsem, ale pak mi to došlo. Jsem u mé kamarádky v jezdecké škole, která se rozkládá v krásné krajiny Vysočiny. Ani chvíli neváhám, vstanu, obléknu si béžové rajtky, triko s dlouhým rukávem, vysoké jezdecké boty a do ruky si beru helmu potaženou sametem. Vyklouzla jsem z pokojíku v podkroví, ve kterém jsem trávila pobyt zde na farmě, potichounku sešla se schodů, abych nikoho neprobudila. Věděla jsem ale, že moje kamarádka Káťa, která mě sem přivedla už nespí. Určitě bude už někde se svým milovaným koněm Karamelem. Byl tak krásný, ale moje Naděje mi přišla ještě hezčí. Naděje je hnědka s hvězdou, plemena ČT. Má na předních nohách odznaky nad spěnkový kloub bílé. Karamel je kůň hodně připoutaný ke Katce. Katka si ho hodně rozmazlila, tak teď vyžaduje neustále pozornost. Má barvu jako karamel a je to myslím že nějaká směska, něco spojeného s arabem a haflingem, nevím to jistě. Má malý kvítek a na levé zadní noze by jsme našli bílou korunku, stejně tak na druhé zadní. Přední nohy má do půl holeně bílé. Vcházím do stájí s kapsami plných pamlsků. Zdravím jednu koňskou hlavu za druhou, každý ode mě dostal pamlsek s příchutí jablka. Ale pravé jablíčko jsem si šetřila pro Naději. Cestou jsem prošla i kolem boxu s Karamelem. „Dobré ráno Karamele! Dneska sedláš ty svou paničku?“ neodpustím si malý vtip, když jsem uviděla Káťu, jak divně trčí zpod břicha koně. „Moc vtipné! Zdálo se mi, že Karamel má něco na břiše, ale nakonec to bylo jen smítko. Divím se, že už jsi vzhůru. Venku je krásně, nechceš si vyjet na vyjížďku?“ Ozvalo se z Karamelova boxu. „Jasně!“
„Tak si vyhřebelcuj a osedlej Naději a vyrazíme!“
Bez řečí vyrazím k boxu, kde sídlí Naděj. Je to box hned vedle Karamelova boxu, takže si můžu s Katkou povídat.
„Jak se ti tu líbí?“ Začala téma Katka.
„Moc, nejradši bych tu zůstala navěky!“
„To si myslíš teď, jsi tu teprve druhý den. Budeš ráda, že odsud budeš moct vypadnout!“
Pak jsme si povídali o koních a kam pojedeme, ale Katka nakonec řekla, že mě nechá překvapit. Byla jsem docela zvědavá, tak jsem byla ráda, když jsem Naději vyhřebelcovala a vyčistila kopyta a osedlala jí. A jelo se. Šli jsme za Katkou. Vyšli jsme ze stájí, pak si vyskočili do sedel a upravili třmeny. Dala jsem si o dírku kratší, když jedeme do terénu. Pak jedeme na jízdárnu, kde krokujeme 5 koleček, pak klušeme. Já osobně jsem ještě tenkrát v životě necválala, takže jsem se jen dívala na to, jak Káťa s Karamelem cválají a skočili si kolmák. Když jsme byli rozhýbaní, vyjeli z jízdárny a jeli jsme po louce. Na louce mi Katka řekla, ať si naklušem do lehkého klusu. Naděje mě poslechla. Hezky jsme překlusali louku, pak jsme se napojili na polní cestičku. „Tady tu cestu jsem s Karamelem vyšlapala já, jak tudy často jezdíme, mám to tu moc ráda. Vezmu tě na místo, které mám úplně nejraději. Připrav se, budeme zase klusat!“ Byla jsem zvědavá na to místo. Pravidelně jsem s Nadějí klusala v pracovním klusu, nedávala jsem pozor a tak se se mnou Naděje rozcválala. Začalo mě to házet dopředu a dozadu. Když jsem se vzpamatovala z toho, že cválám, tak jsem si vzala Naději víc na otěž a začala jsem si cval docela užívat. Hodně jsem o něm četla a tak jsem věděla, jak se chovat. Karamel automaticky přešel do cvalu také. S Káťou to bylo horší.tohle totiž vůbec nečekala as tak na koni začala balancovat. Naštěstí se v sedle udržela. „Zastav! Slyšíš? Zastav!!!“ slyšela jsem, jak na mě Katka ze zadu volá. Přecházím tedy s Nadějí do kroku a jdeme směrem k ní. „Promiň, Naděje začala cválat a…“ Katka mě však nenechala větu dopovědět a zeptala se ustaraně: „Jsi v pořádku? Jsi celá? Nestalo se nic? Jak to, že Naděje začala cválat? Asi s ní není něco v pořádku, přece jen je mladá a k tobě se moc nehodí, když moc dlouho nejezdíš. Ale vedla sis dobře!“ „Ne! Naděje za nic nemůže, já jsem nedávala pozor, přemýšlela jsem a povolila jsem otěže, tak toho zneužila a zacválala si. Bylo to super! Ze začátku to super nebylo, ale pak jo!“ Bránila jsem Naději. Katka pokývla, jako že mě chápe a jeli jsme krokem dál. Jeli jsme dlouho krokem, pak jsme nakonec naklusali. Mě už krokem nebavilo moc chodit, i když příroda byla krásná a Naději s Karamelem také ne. S Káťou jsem vesele konverzovala o stáji, kam chodím do jezdeckého oddílu, o závodech, které nyní budou Katku s Karamelem čekat. Ale stále mi něco chybělo-trocha adrenalinu. Jak tak klušeme, tak Katka mě upozornila, že teď půjdeme z prudkého kopce, ať se připravíme do kroku. Samozřejmě Naději se do kroku nechtělo, tak jsem měla co dělat, abych jí přinutila do kroku. Nelíbilo se jí to, když krokovala, až vykopla. Naštěstí Karamel jel vedle nás, tak se nic nestalo. „Ten kůň je pro tebe…“ začala Katka větu, ale už jí nedokončila, protože jsem jí skočila do řeči a řekla jsem: „Perfektní!“ Teď přišla ta chůze z kopce. Tenhle kopec byl opravdu strmý a já chodila v Praze jen z malých kopečků, takovýhle drškopád jsem ještě nejela. „Teď se opravdu hodně zakloň!“ zařvala na mě Katka zepředu. Opravdu hodně jsem se zaklonila. Vše šlo v pohodě, dokud Naděje nezačala couvat. Z toho kopce se jí opravdu nechtělo. „ŤUKNI JÍ BIČÍKEM!“ křičela opravdu nahlas Katka a pokračovala: „NECHÁPU TO! OBVYKLE JDE, KDYŽ JE PŘED NÍ KŮŇ! Ťukla jsem Naději 3 bičíkem, nikoli ale sílou, to bych nikdy neudělala! Naděje jen podrážděně zvedla hlavu a couvala ještě víc. „Takhle to nepůjde!“ řekla si sama pro sebe Katka, ale já to slyšela. Otočila Karamela, pobídla ho do kroku do kopce a udělala opravdu perfektní stehnový sed. Karamel v pohodě kopeček vyšel. „Tohle takhle nepůjde. Dolů jí nedostaneme, musíme to vzít oklikou. Kdybychom jeli tudy, tak by jsme pět minut klusali a byli by jsme tam. Takhle, když by jsme cválali, tak tam budeme za deset minut. I když je pravda, že pojedeme teď krásnou krajinou, loukou, na louce si zacváláme, pak budeme jen klusat a krokovat. Cestou zpět pojedeme hodně klusem a krokem. Na cval zapomeňte!“ řekla nám Káťa své plány. Já jsem byla zticha. Jeli jsme krásnou alejí, byla to krása! Naděje je dost vysoká, takže jsem dosáhla na větve stromů. Někdy se mi ale nelíbilo, že je Naděje tak vysoká. Například při nasedání nebo při jízdě pod nízkými stromy. „Jak to, že koně jdou pod těmi nízkými větvemi?“ zeptala jsem se, když mi po zádech přejely ostré větve stromu „Protože vědí, že se pod ně vejdou. Na tebe však zapomenou!“ zasmála se Katka. Dál jsme si vesele povídaly, smály se, užívaly jízdu. Naděje už se chytala, že si opět zacválá, ale já jí včas zastavila takže neudělala ani jeden cvalový skok. Konečně jsme přijeli na tu louku. Katka s Karamelem začali cválat a Naděje se už těšila, žen jí pobídnu také. K jejímu zklamání jsem jí z klusu zpomalila do kroku. Asi si myslela, že už cválat nebudeme-naopak, z kroku je cval nejlepší! Tak se zaradovala, když ucítila pobídku ke cvalu. Cval jsme si opravdu vychutnávali. Jakýmsi způsobem se mi na tváři vykouzlil krásný úsměv. Nechtěla jsem z cvalu přejít zpět do klusu, ale musela jsem, přece jen jsem cválala podruhé v životě a věděla jsem, že vše dělám blbě. Pak už byla jen chvíle klusu a dorazili jsme tam. Takovou krásu jsem v životě neviděla. Bylo vidět, že je to tam udržované, už i z toho důvodu, že to bylo oplocené a Katka měla od branky v plotu klíč. Nebudu vás dlouho napínat. Byl tam krásný, čistý rybníček, ve kterém plavaly rybky všech barev a druhů. U rybníku stála velká vrba a okolo byly krásné luční květiny. Kdybych to na vlastní oči neviděla, neuvěřila bych. U rybníčku na břehu byla krásná, bílá chatka, od které měla Káťa také klíč. „Prosím, podrž mi Karamela,“ poprosila mě Katka a jakmile sesedla, podala mi do ruky Karamelovy otěže. Já jsem zůstala v sedle. Katka odešla k budce a pak tam chvíli zůstala. Převlékla se do plavek. „Je mi líto, že jsem ti neřekla, že si máš vzít plavky. Mám tu jen svoje. Ale můžeš jít koně plavit v tomhle oblečení, chceš? Přikývla jsem. Podala jsem Katce Karamelovy otěže, seskočila jsem a poprosila jsem jí o ohlávku s vodítkem. Katka zašla do budky a přinesla 2 ohlávky s 2 vodítky. Dala mi jednu ohlávku s vodítkem a já je nasadila Naději a uvázala jí. Sundala jsem si boty, přilbu a rukavice a odložila bičík. Katka mezitím připravila koně na plavení. Zavedla jsem si tedy koně do vody a ve vodě na něj vyskočila. Naděje vodu miluje, tak tam řádila a dováděla a já měla co dělat, abych zůstala na jejím hřbetě. Taky, že jsem 3 spadla! Byla jsem celé promočená a záviděla jsem Katce, která měla mokré jen nohy a ještě nespadla. Pak už jsme vylezli z vody, chvíli osychali na slunku a jeli jsme zpět domů. Opravdu už jen klusem a krokem =).

Možná se divíte, proč jsem tady tomu příběhu dala název „Vyjížďka, která mě dost naučila“. Poprvé jsem cválala, sice nevím, jak jsem to udělala, když jsem cválala a užila si to dokonce, protože když se se mnou nedávno rozcválala oddílový kůň, málem jsem spadla. Možná je to tím, že jsem neměla třmeny, možná je to Nadějí. Také jsem poprvé plavila. Sice jsem jela jen na neosedlaném koni, ale byl to pro mě zážitek. Už chápete, že mě hodně naučila?