nám napsal(a): Ahoj chtěla bych Vám tady napsat příběh o mě a o mém koníkovi jménem Zip. Zip je valach plemene český teplokrevník a letos mu bude 8 let. Je to už pár roků zpátky, co jsem Zipa viděla poprvé. Chodila jsem tenkrát do jedné stáje, kde jsem pomáhala s koňmi a tato stáj sousedila s druhou stájí, kde se nacházel i Zip. Tehdy by mě ani nenapadlo, že uteče pár roků a já budu mít svého koně, kterým se stane právě tento valášek. Tehdejší majitelka Zipa si ho pořídila jako dvouletého koníka a Zipova kariéra se měla ubírat sportovním směrem.

Z malého koně brzy vyrostl velký valach a jeho předpoklady pro parkurové skákání byly tenkrát víc než nadějné. Nikdo tehdy ani netušil, jaký osud Zipa potká. Asi ve věku jeho čtyř let se začaly projevovat první problémy se Zipovým zrakem. Brzy na to u něho veterinář diagnostikoval měsíční slepotu, která postihla levé oko. Okamžitě se začalo s intenzivní léčbou, nicméně Zipův stav se nelepšil, spíše naopak. Měsíční slepota se šířila a záchvaty nemoci byly stále intenzivnější. Brzy Zip na levé oko oslepl a všichni se modlili, aby nemoc nepostihla i druhé oko. Bohužel ani to se nezdařilo. Zip začal bývat hodně nervózní a bylo znát, že jeho zrak se hondě zhoršuje. Veterinář Zipovu majitelku připravil na to, že kůň zcela oslepne a podle jeho rad ho má nechat utratit. S tím se však Zipova bývalá majitelka nedokázala smířit. Zip je velice hodný a charakterní koník, a proto se rozhodla, že si zaslouží ještě jednu šanci. Nějaký ten čas na to se i Zip naučil znovu orientovat a brzy na to se znovu začínal učit nést jezdce na svém hřbetě. I tak se ale vše projevilo na Zipově psychice a Zip na tom tenkrát nebyl nejlépe. A tehdy jsem do této stáje přišla i já. Nikdy před tím jsem neměla zkušenost se zcela slepým koněm, a protože Zip většinu času nic nedělal, začala jsem s ním pomalu pracovat já podle metod přirozené komunikace. Ze začátku byl Zip hodně nervózní a i já jsem často nevěděla, jak mám slepému koni vysvětlit, co po něm chci. Nezbývalo mi nic jiného než trávit hodně času na pastvině a pozorovala jsem na co Zip reaguje ve stádě mezi koňmi. Brzy mi došlo hodně věcí a Zip mi sám ukázal, jak s ním mám komunikovat. Náš vztah se začal rychle vyvíjet. Získala jsem si Zipovu důvěru a Zip zase získal tu moji. Práce ze země ho začala ohromě bavit a ochotně se mnou spolupracoval. Netrvalo dlouho a Zip pochopil, že já mu cestu vždy ukáži. A tak je tomu i dodnes. Já Zipovi na vyjížďkách (a nejen tam) nahrazuji jeho ztracený zrak a on mi za to propůjčuje svoji rychlost a sílu. No a jak jsem se stala majitelkou Zipa já? Stáj, kde Zip byl se zrušila a jeho osud byl ve hvězdách. Ale ne na dlouho. Nikdo nepochyboval o tom, že já a Zip patříme k sobě a tak jsem Zipa dostala jako vánoční dárek. Nyní je pro nás ježdění na provazové ohlávce samozřejmostí (tajně jsem Zipovi slíbila, že ode mě dostane do huby jenom mrkev a udidlo už nikdy nepozná) a už jezdíme i pouze s vodítkem kolem krku bez ohlávky. Ze země pilujeme pár cirkusových kousků a máme za sebou i jedno veřejné vystoupení. Mnohdy mi lidé kolem ani nevěří, že mám doopravdy slepého koně. Proto bych Vám všem chtěla na závěr říct, že pokud budete někdy váhat, jestli dát handicapovanému nebo nemocnému zvířeti druhou šanci, nedávejte na rady ostatních. Dejte na to, co Vám říká Vaše srdce a podle toho rozhodujte. Kdybychom my tenkrát dali na rady ostatních koňáků a veterinářů, Zip by dneska nežil a já bych tak nikdy nepoznala a nezískala svého koňského partnera, přítele a zároveň velkého učitele…