 |
 |
 |
|
 |
|||
        |
|||
 |
|
|
|
|
|
|||
|
|||
|
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Už je to řada let, co se věnuješ učení lidí. Jak vlastně dlouho?
Máš nějaký významný úspěch v této oblasti, na který si opravdu pyšný? Třeba
některého tvého žáka?
Učit jezdit lidi na koních jsem začal asi
kolem roku 1985, kdy jsem již chápal, co všechno ti lidé kolem mě páchají za
škody. Byli to ale většinou jen spolupracovníci, podřízení, kamarádi, kamarádi
kamarádů atd. Do svých 40 let jsem si pořád říkal, že ten obor je tak složitý,
že na to, abych někoho učil, nemám dost zkušeností. I dnes se směju, když
vidím nějaké dvacetileté holčičky, jak po dvou kurzech někoho začnou učit. Tam
je vše špatně
Pyšný jsem na hodně jezdců a na hodně koní, které jsem pomohl vrátit do sportu. Vypsaný seznam, by vypadal dosti přehnaně, ale když si uvědomíš, že odučím za rok přes tisícovku lidí, tak v takové malé zemičce to po několika letech už musí být znát.
Protože už se pohybuješ pěknou řádku let mezi studenty. Někteří jsou opravdu snaživí a někteří ne. Někteří vydrží a jiní vzdají. Dalo by se tvé studenty nějak charakterizovat? Co bys vyzdvihl? Co by se dalo zlepšit?Jejda, tak na tohle neumím odpovědět. Lidi kolem koní jsou naprosto specifická společnost ve společnosti. Někdy bych je nejraději zabil a pak se z nich vyklubou naprosto skvělí lidé. Někdy mám po prvním setkání pocit, že jsem potkal kamaráda na celý život a ten člověk pak na tebe postupně udělá tolik podrazů, že to rozdýchávám ještě několik let. Takže je to různé. Jsem ale vděčný za setkávání s lidmi, protože vždy když se ten rok ohlédnu zpět, tak vidím setkání minimálně s dvacítkou perfektních postaviček, bez kterých by mi bylo už v životě smutno.
Na tvých stránkách uvádíš, že máš několik druhů kurzů, několik
stupňů…; Jak by se dal popsat tvůj učební systém? Je nějak rozdělen podle
znalostí či podle druhu učiva?
Učební systém vyplynul za ty roky.
Zkoušel jsem ledacos, ale nakonec musíš vše uzpůsobit tomu, aby se ti lidé
něco naučili. Nějaké věci, které vypadají dobře, ve skutečnosti nenesou žádný
efekt. Pro mne je nejdůležitější, aby člověk co se u mne učí, ty věci
pochopil. Technika a jiné cvičení jsou hezké věci, ale jsou k ničemu, když se
člověk vrátí domů a nechápe to PROČ. To co je zatím. Jakmile člověk pochopí,
tak tu techniku si často najde sám, ale obráceně to nejde.
Základy jsou pro všechny sporty stejné. Takže mám HORSEMANSHIP I – hodně teorie a úvod do problému. HORSEMANSHIP – II práce ze země (zase jde více o pochopení než praxi), HORSEMANSHIP III – vzhůru do sedla (pořád ještě chci, aby lidi víc přemýšleli, než jezdili). HORSEMANSHIP IV nebo nějaké další specifické věci jako VAQUERO HORSEMANSHIP už je jen pro úzký okruh nadšenců. Doma pak s lidmi trénuji individuálně podle jejich úrovně a zkušeností. Tam už začíná skutečné procvičování.
Vždy si v tomto směru rád píchnu do Pata Parelliho (vím, že ho máš rád), protože on právě patří ke skupině trenérů, kteří nevysvětlují to PROČ. Kdysi to dělal, ale ty doby jsou již dávno pryč. Má to svůj význam. Když naučíš lidi nějaké cviky a oni jedou domů, tak po čase chtějí něco dál a vrací se. Když naučíš lidi chápat ty věci, tak si na 90 % dokáže již v budoucnu každý poradit sám. Nepotřebují pak nikam jezdit. V tom je ten vtip.
Říká se, že mistr tě nikdy nenaučí všechno, vždy si nechá něco pro
sebe, jen tak zůstane mistrem. Jak se díváš na toto rčení?
Máš už
nějakého studenta, který tě předstihl? A jak si vlastně představuješ tzv.
hotového studenta? Dosáhl už někdo na tuto výsostnou pozici, že bys o něm
řekl: „Už tě nemám co učit!“?
Tohle nikdy nedělám, v tom množství
lidí kteří přijdou žádat o pomoc, už bych si nepamatoval, komu jsem co
prozradil a komu ne. Spíše je jen málo těch, kteří když začneš mluvit o
specifických jezdeckých věcech tak ví, o čem mluvíš. Naše jezdecká veřejnost
je ve větší míře stále na začátku všeho. Pokud se podíváš na internetové
diskuze tak to tak nevypadá – co klávesnice to jezdecký přeborník, ale já ty
lidi pak nepotkávám. V praxi tahle část teoretiků buď nejezdí, nebo jezdí
příšerně.
Pokud jsem někomu kdy řekl větu: Nemám už tě co učit, tak to bylo proto, že už jsem ho učit s osobních důvodů nechtěl. (Pamatuji si to asi dvakrát v životě). Navíc jsem měl špičkového trenéra hned na počátku a mám je dodnes. Sedím na koni už 39 let a pořád se učím. Takže k tomu, abych někomu opravdu řekl, nemám tě co učit je potřeba trochu více než pár odježděných let o víkendech. Pokud najdu někoho, kdo umí něco, co já neumím, tak mě vždy najdeš téměř okamžitě u něj na hodině jako pilného studentíka.
Máš za sebou vydané knížky a dvd. Publikuješ, píšeš, zkrátka snažíš
se šířit změnu v přístupu ke koni. Jako všichni, co chtěli prosadit něco
nového či staronového určitě narážíš na nesčetné problémy, které pohodě
nepřidají. Kde bereš tolik energie? Co tě povzbuzuje?
(Hi. Na své
stránky po téhle otázce bych asi odpověděl: Bílé vínko z Nového Zélandu.)
Energii beru právě v tom, že ty věci mohu střídat. Sedíš celý den na koni,
hrabeš se věčně někde v blátě, couráš se s mladým koněm stále dokola
jihočeskou krajinou a pak když toho mám plné zuby, tak si sednu doma v
teplíčku k počítači a zaměstnám si hlavu. To je ten relax.
Navíc mám doma
Barunku, což je neskutečná ženská a dokáže člověka nabít energií a nadšením
pro věci zdánlivě neuskutečnitelné a nemožné. Horší to pak je vždy s časem.
Toho je málo.
Pracuješ na své nové knize. O čem bude?
Pracujeme s
Barunkou společně na několika projektech zároveň tak jak nás to baví. Děláme
knihu o Horsemanshipu z pohledu jezdce – tzn. Jaká cvičeníčka ze země k čemu a
jak to slouží k čemu v sedle.
Děláme knihu o Vaquero tradicích, knihu o
hackamore a ježdění na bosalu. Právě doděláváme společně s Petrem Dobešem film
o Californios 2009 (soutěž horsemanů kde jsme byli přítomni), který vyjde v
létě.
Dostali jsme celkem hodně nabídek ze Států udělat knihy pro Richarda
Caldwella a Martina Blacka – což jsou jedni z nejlepších horsemanů na světě. U
Caldwella jsme nafotili letos asi 800 fotek jen v sedlovně a strávili deset
hodin zápisků nad pojmenováváním jednotlivých částí vybavení. Knihy by měli
vyjít nejprve v češtině a pak teprve v angličtině. (Tohle je asi světový
unikát). Požádal nás taktéž loni o podobnou věc Peter Campbell, ale do toho se
nám moc nechce, protože občas učí lidi blbosti a nechceme se pod tím
podepsat.
Jedná se také o natočení několika výukových DVD – je to
divné, ale ve Státech to skoro nikdo neumí. Navíc máme povolené nějaké
překlady, na kterých pracuje Barunka, které chceme postupně dostat mezi lid
český. Tyhle věci nás neskutečně moc baví, ale jsou také neskutečně moc drahé
– takže většinou počítáme vše tak, aby jedna kniha vydělala během roku na
knihu druhou atd. K tomu všemu jsme se stále nevzdali myšlenky natočit nové
výukové DVD i když to poslední DVD-čko nás tak vyškolilo, že se nám do toho
moc nechce.
Slyšel jsem, že chceš dokonce vydávat svůj vlastní časopis. Fakt
nevím, kde bereš tolik energie a času, je to pro mne neuvěřitelné nasazení.
Proč vlastně vlastní časopis, když existuje řada jezdeckých časopisů? Jak
postupuje tento projekt?
Na přípravě časopisu se dělá už třetí
rok a příští rok (2010 poznámka redakce) v lednu snad vše
spustíme. Pracovní název tohoto našeho dítka byl HORSEMAN, což už se několik
lidí pokouší použít na nějaké své právě vznikající časopisy. Vcelku na tom ale
nezáleží. Důležité jsou informace uvnitř ne? Dnes máme přístup k těm největším
horsemanům, většina z nich jsou našimi přáteli, takže čerpat z informací od
nich a kolem nich je pro nás dnes snadné a chceme to nějakým způsobem dostat
blíž k lidem. Tady už na tom pracuje víc lidí, trochu problém je, pracují
zatím zadarmo a pravděpodobně ještě nějaký čas budou a to není až tak snadné.
Bohužel rozjet takový projekt by chtělo dva až tři milióny a to nikdo z nás
nemá, takže musíme začít takto.
Existující jezdecké časopisy jsou sračky. Pokud začnete shánět informace v „odborných“ časopisech, tak objevíte jen přehnanou publicitu šoumenů a blábolení teoretiků. Chybí skromnost, úcta a pokora. Najdete jen lidi, kteří se potřebují na něco upnout, věnovat se jakékoli krásně znějící myšlence - koně za každou cenu bez podkov, bez stájí, jezdectví bez udidla, sedla bez koster, ježdění bez sedla a možná časem i bez koní. Blbost, která vyhřezává až za hranice našich představ. V časopise, kde nejdůležitější zpráva v čísle je o tom, kdo jaké šaty měl na plese na Žofíně, si těžko najdeš něco, co tě posune v tréninku kousek dál, že?
Už mě je trapné zeptat se, ale člověk s tvým nasazením…; je ještě
nějaký jiný projekt o kterém jsme nemluvili??? Chystáš nějakou pecku?
Pecek chystáme několik. Baví nás vymýšlet neustálé poťouchlosti v českých
stojatých vodách. O některých se ještě nesmí mluvit. Největší akce se chystají
také na příští rok (2010 poznámka redakce) a napřesrok. Slíbili
nám účast na kurzech někteří velikáni v tomto oboru. Buck Brannaman, Martin
Black, Richard Caldwell, Kay Wienrich, J.C. Dysley a jiní. Všechny je sem
postupně chceme navozit a ukázat je lidem. Protože si myslíme, že v okamžiku
kdy náš český človíček uvidí jezdit ty nejlepší hned tak nepřistoupí na nějaké
pitomosti místních trenérů. Letos na podzim chceme uspořádat setkání horsemanů
a trenérů – napoprvé bez diváků a vymýšlíme nějakou akci s obsedáním mladých
koní – což by také mohlo být zajímavé.
Ať pořád nemluvíme o tobě a tvých projektech. Otázka je nasnadě.
Tvůj nej…, nej…, kůň? Na kterého nikdy nezapomeneš.
Můj nej, nej
nej kůň je vždy ten na kterém právě jezdím. Ti ostatní se postupně stávají už
jen kulisou. Za tohle se omlouvám, ale je to má práce, takže se snažím
nepouštět si moc ty velké osobnosti do svého srdce. Vadí to pak v tom
tréninku. Obsedal jsem v životě asi 800 hříbat – což z pohledu amatérů je
velké číslo, ale z pohledu profesionálů téměř nic. O některých z nich už vůbec
nevím.
Velká jména mého života: Syncardon – zavrženec, prcek, kůň odepsaný předem a nakonec největší favorit Českého derby a porazil v dostizích všechny nejlepší koně svého ročníku. Měl mě rád a já jeho. Makjet – arabský plnokrevník. Kůň kterého nikdo z trenérů nechtěl, nakonec mi zbyl a vyhrál stylem start cíl – největší německý dostih v Hamburku pro arabské koně při Derby mítingu a v sezóně 2001 se stal nejlepším německým tříletkem.(Nikdy mě neměl rád). Normativ – kůň šejka Hamdana Al-Maktouma – v první desítce na světě v Paříži. Jahoda – apa klisna, kterou jsme obsedali pět měsíců a která mě sejmula ze sedla kdykoli se jí něco nelíbilo, ale stala se v mezinárodním hodnocení třetí apa klisnou na světě – má mě ráda a já jí.
Když nad tím tak přemýšlím, našel bych ji hodně ze svého života, ale ve
skutečnosti pokud myslím na nějaké své koně, tak jsou to opravdu většinou ti,
které mám momentálně doma.
Jinak je z této odpovědi určitě cítit má
slabost pro outsidery.
Lidi se tak nějak rádi sdružují v jednotlivých škatulkách. Znáš to:
„Já dělám Western, Anglii…“, dokonce se dělí i podle jednotlivých sportovních
odvětví jako Parkuráci, Dostiháci apod. Stejné je to v případě Horsemanshipu,
kde se zase dělí na Parelliho, Roberste, Bořánka. Nějak si neuvědomují, že
koňský svět je jen jeden. Chtěl bys něco vzkázat těmto lidem? Jaký je tvůj
pohled?
Vzhledem k tomu, že jsem v životě dělal profesionálně
téměř vše kromě vozatajství a všechno mě bavilo, tak tenhle problém nemám.
Druhá otázka však je, že některé lidi kolem určitých sportů nemusím. Jisté
typy koňského odvětví přitahují nabubřelce a šmejdy a já se pak necítím dobře.
Navíc budu vždy důrazně protestovat proti škatulce Horsemanship.
Horsemanship je v překladu jezdectví. Nic jiného. Pokud se ve Státech zeptáš
zda mají také ten rozpor mezi Horsemanshipem a zbytkem světa tak oni nevědí na
co se ptáš. Říkají JEZDECTVÍ je buď špatné, nebo dobré. Nic mezi tím.
I ty věci typu: dělám podle Bořánka, nemám rád. Já jsem nic nevymyslel, žádnou konkrétní metodu nepoužívám, nehlásím se striktně k nějaké partě lidí. Prostě používám vše, co mě kdo kdy naučil a doufám, že ještě naučí a snažím se to použít v běžném tréninku. Každý kdo se snaží vidět tenhle svět extrémně černobíle, se hrozně ochuzuje o poznatky. I ten nejblbější trenér, i ten nejpitomější koňský sport mi může ukázat cestu v několika málo věcech, které neumím a potřebuji.
Nedá mi to, abych se tě na závěr nezeptal. Nechtěl bys přispívat do
našeho magazínu Horseman.cz a předávat tak našim čtenářům své
vědomosti?
Nebráním se ničemu, vždy je to však otázka toho
času.
Držte se prdlavky a moc nepadejte.
(Sranda, že opravář gramatických chyb
ve Wordu nechápe slovo prdlavky.)
Díky za rozhovor Václave
