Na tomto místě je dobré říct, že Programování koně s využitím pozitivní odezvy není nic nového. Celá řada skvělých trenérů a cvičitelů ve všech oblastech užití koně, používala a používá většinu principů, o kterých se budeme bavit, jde mi především o to, rozšířit tyto vědomosti a myšlenky mezi širokou veřejnost jezdectví bez ohledu na styl či druh ježdění.
Věčný koloběh
Postupné Programování koně a tvorba Pozitivní Odezvy by se dalo jednoduše popsat jako věčný koloběh znecitlivování a zcitlivování koně na podněty.
Je to režim, kdy se snažíme postupně koně znecitlivět na negativní podněty a odbourat jeho strach a paniku (opoziční reflex), zcitlivět na jemnost a pozitivní podněty (pozitivní reflex), odbourat jeho negativní znecitlivění (otupělost, lenost, pohodlnost), a to vše při průběžném zachování Energičnosti a Pozitivní Odezvy. Současně se snažíme dosáhnout impulsu a akčnosti (velké pozitivní odezvy) na ty nejjemnější podněty.
Nejdřív trocha teorie
Přecitlivělost - Strach – lhostejnost
Většina „syrových“ koní a někteří „zkažení“ koně jsou přecitlivělí a jejich reakce na podnět většinou vyvolává emoce strachu či paniky. Mají obrovský impuls s velkým výdajem energie. Je zcela viditelná jejich akčnost, opozice a někdy až bojovnost, vzteklost i agresivita. Zcela zřejmá je potřeba vyvíjet pohyb (přirozená obrana).
Někteří „zkažení“ (špatně vycvičení) koně jsou znecitlivěni natolik, že jejich reakce na podnět je plná apatie, opovržení a lhostejnosti. Jsou pomalí a laxní často také tvrdohlaví, tvrdí a nepoddajní. Je zřejmá jejich unuděnost a neochota, velká opozice a otupělost.
Chyby ve výcviku
V některých výcvikových metodách se přirozená vlastnost velké citlivosti stává velmi negativní, a to z toho důvodu, že podnětem byla negativní emoce (strach, obava, panika) a reakce (pohyb) koně je více či méně bez kontroly, načež se chybějící kontrola pohybu nahrazuje různými pomůckami, zařízeními, bariérami apod.
V jiných výcvikových metodách je tento podnět (zastrašování) ponecháván a zneužíván, jako donucovací prostředek. Byť se nějakou chvíli může zdát, že mají tyto systémy úspěch, časem se projeví negativní vedlejší účinky v podobách jakou je daleko větší opoziční reflex, zpupnost, neochota, strach, nervozita, stádový pud nebo přílišná otupělost, nechuť pohybu, laxnost, odevzdanost, v horším případě agresivita, útočnost apod.
Extrémem v některých „výcvikových“ metodách je přílišné znecitlivování koně (říkám tomu ťutinkování), jejichž následkem jsou koně příliš otupělí, pomalí, neakční a znudění nebo v horším případě svéhlaví, nadřazení, agresivní, přehnaně sebevědomí, roztěkaní a umínění. Jejich reakce jsou více či méně bez energie, pohyb a chuť pracovat je mizivá, reakce na podněty je spíš odevzdanost než impuls. Akčnost a chuť k pohybu je na bodě nula. I v těchto případech schází částečně nebo plně kontrola pohybu. V horším případě je práce prakticky nemožná, jelikož opozice a vzpurnost takto vychovaných koní dosahuje takové míry nadřazené agresivity, že člověk v jejich přítomnosti riskuje své zdraví, ne-li život. I tento přístup je pro dobré výsledky velmi negativní, jelikož v lepším případě schází chuť, odezva na podnět, možnost vystavení bezpečně kontrolovaného pohybu, v horším je kůň nadřazen člověku.
(Pozn.: Naštěstí se blýská na lepší časy a některé státy již přijímají legislativní opatření, kde omezují používání „donucovacích“ prostředků, systémů a pomůcek natolik, že leckteří trenéři se budou muset zamyslet nad změnou svého přístupu.) |
Snad nejhorší výcvikovou metodou je spojení všech výše uvedených. Tj. spojení cukru a biče. Na jedné straně ťutinkování a na druhé straně zastrašování a donucování i bezohlednost. Bohužel je tato metoda z nepochopitelných důvodů velice rozšířená.
Způsob cukru a biče je podle mne, tím nejhorším způsobem „výcviku“ koně, který si může člověk zvolit. Je to drastický způsob, který ve většině případů vytváří koně více či méně problematické.
U většiny vysoce útočných či agresivních a problematických koní, které jsem měl možnost poznat, byl ve větší či menší míře problém právě v tomto druhu přístupu. Většina takto „cvičených“ koní byli roztěkaní, nejistí, rozpačití, plní napětí a nejistoty, s minimální sebedůvěrou nebo naopak se sebedůvěrou falešnou. Jiní zase byli více či méně zlomeni, odevzdáni a nešťastní, přičemž většinou velmi roztržití, neurotičtí nebo dokonce, jak já říkám spící střelci (kůň, který všeobecně vypadá velmi klidný a v určitých situacích se splaší či jinak panicky reaguje, a to i bez podnětu).
Velmi zažitou metodou ve výcviku koní je jak já říkám „Stále řízení“. Není to nějaká katastrofa, jen se divím, proč se lidé tak dřou, když to jde jinak. Patří sem neustále pobízení koně, rozhodování o směru jízdy (myslím tím zbytečné usměrňování stejného pohybu), nepřetržitá kontrola koně, neustálá korekce, nadbytečná „bezpečnostní“ opatření apod.
Většinou je tento zlozvyk vidět u začínajících nebo špatných jezdců a trenérů, ale i zkušenější jezdci nejsou vyjímkou. Má za následek, že kůň bez pobídky neudělá žádný pohyb, a to ani ten pozitivní, stává se více neochotným, zmenšuje se impuls a akčnost a tím i ladnost pohybu atd. Výsledkem je, že kůň nemá vlastní odpovědnost, prodlužuje se doba výcviku, mrhá se potenciálem a v neposlední řadě se jezdec či trenér zbytečně víc nadře.
Nakonec si neodpustím zmínit další velmi rozšířený způsob „výcviku“, kterým je postupné unudění koně. Je to ten způsob, kdy se člověk odhodlá sám sebe či koně dál nevzdělávat a donekonečna opakuje stále stejné úkoly, a to ještě tak, že na jejich opakování stále trvá i přes jasnou pozitivní odezvu koně, tak dlouho, dokud daný úkol koně neznudí natolik, že se pochopitelně vytvoří nechuť daný úkol provádět. Častokrát potom vidím, jak se daný „cvičitel“ dostává do frustrace a beznaděje, v horším případě šáhne po agresivitě a násilí.
S rukou na srdci a s trochou autokritiky do vlastních řad, musím konstatovat, že tento způsob je velmi rozšířený mezi námi „Lučními jezdci“ (špagátkáři, parellisty, komunikátory atd.) a mezi hobby jezdci a chovateli. Sportovní jezdci mají většinou výhodu v motivaci soutěžení, a tak jsou více či méně v tomto důslednější.
I z takové přístupu se stávají koně problematičtí, otupělí, znudění nebo dokonce neurotičtí a agresivní. Většinou s minimální chutí k pohybu a akčností.
Ať už doposud upřednostňujete ten či onen způsob výcviku koně, nebo jeho část a právě jste zjistili, že to není to pravé ořechové, vězte, že je možné kdykoliv negativní věci změnit. Není třeba lámat si hlavu, trápit se, nalhávat si, že to tak stejně jiní dělají… Stačí jen chtít a začít na změně pracovat. Potom sami uvidíte, že je všechno možné.
Všechno je možné
Strachu, obav, opozice, bojácnosti, nebo energičnosti, akčnosti, impulsívnosti, dokonce nechuti, lenosti či zbrklosti, zkrátka všech přirozených i naučených emocí a odezvy na ně lze ve výcviku využít.
V tomto seriálu vám částečně nastíním, jak je možné přirozených obav, ostražitosti, strachu i ostatních emotivních reakcí koní využít (ne zneužít), aniž bychom se dopouštěli fyzického či psychického donucování.
Harmonie
Našim přáním je mít koně bezpečného (nebojácného), sebevědomého, odpovědného, silného, energického a ladného s velkou chutí pohybu a akčností. Reagujícího na skoro neviditelné podněty s přesnou uvolněnou a akční odezvou.
Říkám tomu Harmonie, jako harmonický souzvuk pozitivních vlastností, které nám všem koně nabízejí.
Nachází se někde ve středu mezi všemi extrémy, jako vyváženost plusů a mínusů. Ničeho není moc a ničeho málo.
Metoda – výcvik či systém?
Je to úplně jedno, chcete-li, budeme se bavit o metodě, chcete-li o výcviku či o systému, podstatné však je uvědomit si, že kůň je živá učící se bytost, se svou jedinečností, svým rozumem, přirozenými vlastnostmi, se svými požadavky a nároky, právy i povinnostmi, a tak nějaké standardní systémy, metody či výcvik nefungují nebo fungují jen částečně. To, o čem píšu v Programování koně, jsou myšlenky a znalosti, které mohou otevřít oči, jak stavět individuální systém, výcvik či metodu pro každého jednoho koně.
Našeho vysněného cíle lze docílit zařazením znalostí Programovaní koně, do jakéhokoliv fyzického výcviku či tréninku. Jednou z vědomostí je znalost postupného vystavění jednotlivých druhů pozitivní citlivosti.
Přístě: Jak to vlastně je?, Lidský pohled., První domácí úkol., Základní stupně citlivosti...
