nám napsal(a): Původně jsem přemýšlela, jestli mám opravdu psát. Vždyť já sama jsem dělala tolik chyb a určitě ještě dělám, vždyť nejsme s koníkem dak daleko, vždyť bych tohle téma měla přenechat zkušenějším.

Ono je to však celé zavádějící. Když jsem se o horsemanship či o přirozené metody začala zajímat, měla jsem k dispozici spoustu videí, knížek, článků, obrázků a webů, kde jsem se mohla vše potřebné dozvědět. Všude lidé ukazovali, kam až se svým koněm došli, co se především oni jako lidé naučili, ale nikde už nebyl napsán příběh nebo deník, který by ukazoval, že i tohle vyžaduje spoustu úsilí a času a že ne vždy se daří a že často docela fatálně. Že někdy vše přišlo v niveč.

O čem bych chtěla přemýšlet? O člověku a citech. O tom, jakou moc má člověk ve svém životě a vůbec ve vztahu s koněm, co vše může ovlivnit a jak snadno se vzdává.



Vše začalo kdysi dávno. Jako malý člobrda jsem tíhla ke zvířatům a chtěla jsem být veterinářkou. Koně se mi vždy líbili, nebála jsem se jich, ale tím vším to asi končilo. Pak mě vytáhla jedna slečna do nedalekého klubu. A najednou bylo vše jiné. Lidé tam byli úžasní, hlavně vztah ke koním. Neříkali tomu horsemanship, jen ty koně prostě měli rádi a koně jim to opláceli. A tak to svým způsobem předávali i dětem, co k nim chodili. Bohužel, ne všichni to pochopili a samozřejmě se našli tací, kteří si to nebrali moc k srdci. Naštěstí jim to moc dlouho nevydrželo. Ale...
Po pár měsících jsem však začla v duchu kritizovat chování oné slečny, co se týkalo třeba chytání koně na pastvinách. A tehdy jsem začla naslouchat sama sobě (ač to zní jakkoliv, kolik lidí je vlastně samo sebou?).

Pár let uběhlo a vlivem událostí jsme se s mými rodiči rozhodli, že budeme mít koně, resp. já. Koupili jsme si prvního koně, na kterého jsme se jeli podívat nebudu psát proč, asi každý, kdo má vlastního koně ten pocit zná :) . Nicméně sousedi mají čtyři koně, tak se domluvilo ustájení a koníka jsem si vezli domů. Já už tenkrát vlivem událostí v mém okolí přestávala věřit sama sobě a pomalu se tišil ten "vnitřní hlas". Po pár měsících nám začalo vadit, že na pastvinách nemají koně vodu, že si na jedné pastvině nemají kam zalézt před sluníčkem apod. Rozhodli jsme se, že si tedy vememe koníka do vlastního. Začalo se budovat, ohrazovat, kupovat, ... Nutno říct, že sousedé se koníkům nevěnovali nijak zvlášť v tom smyslu, že by s nimi chodili na procházky nebo je jezdili či s nimi měli nějaký užší vztah než nakrmit a vyčistit.
Když už bylo skoro vše hotové, začala jsem si uvědomovat, že se svým koněm taky nic moc nepodnikám. Že máme určitě lepší vztah, než oni ke svým koním, ale šli jsme jenom párkrát ne procházku a půl roku nebyl pod sedlem, všeho se bál atp. (před tím byl dlouhé roky sám, první majitelé ho prý obsedávali-neobsedávali, atd..). V tu ránu jsem si uvědomila, že bych s tím měla začít něco dělat. A tak jsem se o horsemanship začala více zajímat a domluvila jsem s jednou slečnou, aby za náma jezdila, vše mi vysvětlila a kontrolovala nás.
Jenže i tenkrát jsem svoje problémy neměla vyřešené a ve vztahu s koněm se to odráželo. A jakoby to nestačilo, naši chtěli kobylku (aby Don nebyl sám), která evidentně měla náběh na laminitidu. Rodiče byli neoblomní, a tak v červnu 2007 jsme si přiváželi Kláru a oba koníky přemístili do vlastního.
Stačilo se s Klárou jednou projet a zchvácení bylo tady. Hned na začátku, jakmile to propuklo, k nám poprvé přijela ona slečna, ohledně horsemanshipu. Jenže ohledně Kláry jsme zjistili, že měla laminitidu ještě několikrát (?) před námi, že nic z toho nebylo doléčeno. Po pár měsícíh jsem to začala pomalu vzdávat, všechno začalo ztrácet smysl. A tak se konaly jenom velmi občasné procházky s Donem a náš vztah začal dost výrazně pokulhávat, takřka od jeho koupě v září 2006 jsem na něm seděla jenom tak 5 x, i když na druhou stranu o malou píď jsme se posunuli - přestal se bát většiny věcí co předtím apod.
Dá se říct, že to byla taková malá doba temna. Vše co šlo předtím najednou nešlo. Vše byl nepřekonatelný problém.

Teprve před pár měsíci jsem si začala řešit své problémy a začala jsem si uvědomovat, co mám doma. Že mám úžasné rodiče (kteří mají stejně jako ostatní své mouchy :)), že nám ve výběhu běhají dva koníci, že se Klárka uzdravila, ...
A teď je vše jiné. Vím, že jsem udělala spoustu blbostí a snažím se je napravit. Pracujeme na ježdění, vztah se o hodně zlepšil. Chodíme ven a u koní jsem většinu dne. To dříve nebylo.
Tak snad mi Don odpustí.

Tenhle příběh by měl motivovat všechny, kteří na tom jsou jako my, v té naší "době temna". Nesmíte to vzdávat. Neztrácejte jejich důvěru tím, že vám nebudou rozumět. Vyřeště si pro jednou svoje problémy. Oni to pochopí...