Kostelní hodiny obíjeli právě šestou hodinu
večer....
Abych koně pěkně protáhla zvolila jsem asi 2
hod.t rasu loukami a lesy, kterou běžně absolvujeme, jen jsem ji
tentokrát chtěla zkusit jet "obráceně" - tak, abychom začínali v lese a
vraceli se po loukách pokud by už bylo šero.
Nějak mi ale nedošlo že tím
pádem půjdeme skoro třetinu do dost prudkého kopce - a krokem. A tudíž
DOST dlouho...
Sluníčko svítilo a jen pozvolna se sklánělo za
kopce.
Doufala jsem, že se bude sklánět hodně pomalu a milosrdně nás
bude provázet alespoň polovinu cesty. Bohužel, má tichá prosba nebyla
vyslyšena...
Už když jsme byli asi v třetině cesty
(prozatím lesem) začalo se prudce šeřit. Les ztichl a vítr ustal. Z
koní stoupala pára a poslušně ťapkali lesní cestou, která byla vidět
hůř a hůř.
A ve mě pomalu, ale jistě, narůstala brzda chuti pokračovat
dál.
Konec lesa už jsem nechala na Ferdovi protože ať jsem koulela
očima, jak jsem chtěla, cestu jsem prostě neviděla.
Když jsme dorazili na první louku, viděla jsem jen
obrysy kopců, jakousi obrovskou šedou plochu před námi a černou díru
lesa v zádech.
Jela jsem bez sedla jen na podušce a Ferdu jsem měla jen
na ohlávce.
Hřebeček Apolo stál vedle nás a šťouchal mi nosem do nohy
abych mu dala kousek granule, že se tak hezky drží s námi. Začala jsem
ho podezřívat že jako správný ješitný chlap nechce dát najevo strach a
touží se uklidnit pamlskem!
To už ve mě ale bojovali všechny pudy
sebezáchovy - před námi byla minim. hodina cesty po loukách a ještě dva
malé lesy a za námi naprosto černý, půl hod. dlouhý les, kterým jsme
přišli.
Stáli jsme jako přikovaní a já nebyla schopná se rozhodnout.
Nelákala mě ani jedna z možností - jít dál - nebo se vrátit?
Ze všeho
nejvíc jsem si přála mít stan, sesednout z koně a zůstat tam do rána -
a má touha byla tak zoufalá a silná že jsem skoro věřila že se mé přání
zhmotní a stan budu mít najednou na
zádech.
Nestalo se a já se
opět přesvědčila že zázraky se v životě nedějí...
Za obrysy kopců v
dálce jsem přeci jen viděla trochu světla, než za sebou, a tak jsem
zvolila sice delší, ale prostorově bezpečnější cestu. Stiskla jsem
otěže a s neodbytným pocitem že jedu na odjištěné atomové pumě - která
když mi někde uskočí před srnou, nebo uvidí strašidlo a umane si být co
nejrychleji (nejlépe letecky přez křoví, díry, svahy ap.) doma - stane se
na ohlávce neovladatelnou a já nemám šanci to bez sedla
usedět
Vyrazili jsme...
Ferda byl ve
střehu, ale jinak naprosto klidný, uši našpicované, hlava zdvižená ,ale
na pobídky reagoval lehce a poslušně.
Apolo poklusával za námi, občas si
uždibl trávu a trochu se zapoměl, ale hned nás zase doběhl. Já jediná -
šéf stáda - jsem byla napnutá k prasknutí a koulela očima do
neproniknutelné tmy ve snaze být ten první, co uvidí jakékoli nebezpečí.
Myslím, že jsem neměla šanci a koně tiše a jasně převzali vedoucí
úlohu. Chovali se úplně bezprostředně, žádná nervozita, plašení,
stres... Jakoby do té noci patřili a byli tam odjakživa.
V té chvíli
jsem začla chápat styl jejich života v divočině, jak dokáží splynout a
jak silné jsou i přes všechny ty generace u lidí, jejich instinkty.
Cválali jsme po louce a já se modlila aby tam někde nebyla díra.
Apolo
nás každou chvilku rozdováděně předběhl a Ferda pokaždé vystřelil za
ním. Co kdyby se před něčím utíkalo!
A on určitě nechtěl být ten
poslední!
Jejich sebejistota a klid se na mě pomalu začínali
přenášet...; přestala jsem třeštit oči na cestu kterou jsem stejně
neviděla a zvedla oči k obloze.
Bylo krásně jasno a nebe plné hvězd.!
Nádherně zářily a žádné světlo lamp jejich krásu nerušilo.
"Škoda že
není úplněk..." posteskla jsem si v duchu "..hned bych viděla líp!"
Ale
osud mě chtěl podrobit tvrdé zkoušce a nemínil mi nic ulehčit.
Když jsme
přecválali dvě louky, vyběhli pár kopců a ve zdraví prošli několik
křovinatých remízků plných srnek, objevila se před námi černá stěna
prvního lesa, který jsme ještě museli projít .
Čím víc se blížila, tím
víc jsem se na koni bezděky zakláněla a když už jsem si myslela, že
nemůže být nic temnějšího - objevil se černočerný otvor
cesty...
Připadala jsem si jak odsouzenec na popravu!
Udělala bych cokoli
abych do té díry nemusela!
"Stan...!" sevřelo se mi srdce novým pokusem
o zázrak - ale já už věděla že to mám marné...
Přestože jsem se ve tmě
už jakž takž rozkoukala, své koně jsem registrovala jen podle bílých
fleků. Ferda cestu znal.
Zavřela jsem oči, sevřela otěže a vstoupili
jsme do jámy
lvové...
Ferda
vplul s naprostým klidem do lesa - a já v tu ránu ztratila koně pod
sebou!
Jela jsem na černočerné pohyblivé tmě, která jen podle hřívy v
mé dlani, dávala najevo, že je kůň.
Hned po prvních dvou zatočeních jsem
naprosto ztratila směr i orientaci a podle praskání větví pod námi,
jsem mohla jen nesměle doufat že jedeme po cestě. Oči mi mohly
vypadnout z důlků, jak jsem se snažila zachytit sebemenší jiskřicku
světla nebo obrysu stromu - NIC - naprostá tma a tma!
Natáhla jsem ruku
před sebe a v duchu se uklidňovala tím, že včas zachytím případně větve
a že kudy projde Ferda, tam se určitě ještě vejdu i já.!
Jestli jde za
námi i Apolo jsem vůbec netušila a tak jsem na něj jen občas zavolala v
průběhu jízdy. Za chvíli začal les prosvítat a já s nadšením vítala
šedé světlo noční louky.
Když jsme
vyjeli, zastavila jsem Ferdu a začla se ohlížet zpět po Apolovi. Nic
jsem neviděla ani neslyšela a už se mě začínala zmocňovat neblahá
předtucha. Ani náhodou jsem si nechtěla připustit myšlenku, že bychom
se měli vrátili do lesa a hledat ho!
Ferda se začal s chutí popásat na
tvrdé trávě s tím, že až si to rozmyslím, můžem zase pokračovat
dál...
Najednou do mě něco z druhé strany dloublo - ííí - poskočila jsem
a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal!
Apolo stál vedle nás a zřejmě
už mu přišlo dlouhé moje zírání do tmy a tak si alespoň chtěl říct o
granulku. Dostal ji i s podrbáním a mě spadl obrovský kámen ze srdce!
Pomalu, ale přeci jsme se blížili k domovu,
kde už jsme znali každý strom a každý výmol, za jakou zatáčkou bývají
srny a kde můžem čekat třeba i divočáka. A také jsem věděla, že v
posledním lese nás čeká dost prudký kopeček sešupu a ještě kolem
rybníčku kam rádi chodí právě lesní štětináči. To byla jediná zvířata
která Ferda zrovna dvakrát nemusel - a já jakbysmet.
Apolo
jakoby cítil, že má poslední možnost se vydovádět, poskakoval kolem nás v
piruetách, každou chvíli vytřelil dopředu, aby se s vyhazování a
vzpínáním vzápětí vrátil a znovu své divadlo opakoval.
I Ferda se
rozcválal živěji a já odevzdaná osudu hledala onu osudnou a poslední
černou díru v lese.
Když jsme se blížili k lesu najednou Ferda znejistěl
a začal frkat. Zastavil se asi 20 m od okraje a nespokojeně odfrkával,
připraven vzít nohy na ramena.
Jeho upřený pohled do křoví mě děsil.
I
Apolo ztuhl, zvedl vyzývavě ocas a zadíval se stejným směrem.
A pak se to
stalo - nejdřív se ozvalo zabručení a šustění listí. Byl to tak hluboký
hlas že jsem okamžitě zavrhla možnost, že by to mohl být divočák.
Být
na Slovensku ani vteřinu nepochybuji o tom, že jsme potkali medvěda!
Mručení se opakovalo a bylo čím dál nespokojenější.
Apolo začal pobíhat
v kruzích se zvednutým ocasem a Ferda pro jistotu pár kroků poodskočil. A mě hlava šrotila na 200% - kudyže to celé objet ?!
Zoufale jsem se
podívala na oblohu plnou hvězd - a to se nám musí stát pár metrů před
domovem!
Šramocení a praskání větví se ale pomalu vzdalovalo a my
se po chvíli odvážili pokračovat v cestě.
Jen Ferda zůstal celý napjatý
a jeho chůze už nebyla tak sebejistá a klidná. Balancovala jsem na jeho
zádech v naprosté tmě jak slepec bez hole a skálopevně si umanula, že
každý, kdo se u mě bude chtít učit jezdit bez sedla projde několika
hodinovou průpravou jízdy se zavázanýma očima!
Když jsme konečně
vyšli z posledního lesního slalomu na louku nad vesnicí a já uviděla
světla civilizace, bylo mi, jakobych právě složila maturitu!
Apolo se
spokojeně rozběhl dovádět a já objala Ferdovi krk a dlouho ho hladila a
chválila.
Myslím že docela určitě nevěděl za co si zasloužil tolik mé
přízně, ale pro jistotu otočil hlavu a řekl si o pamlsek.
"Ty
rošťáku..!", podrbala jsem ho na dlouhé ofině, strčila mu granulku do
tlamy a se spokojeným chroupáním jsme ťapkali k osvětlenému domovu...
