nám napsal(a): Už odmalička jsem si moc přála koně a když mi bylo 10 let, tak mi taťka koupil ročního hřebečka Hucula jmenem Ryn. Můj otec s koňmi neměl vůbec žádné zkušenosti a když ho Ryn neposlouchal použil na něj i bič až si nevěděl s ním vubec rady, nebyl moc ovladatelnej vyhazoval, kousal a stavěl se na zadní, tak dal na rady jiných lidí a nechal ho vykastrovat.
Jeho chování se ale moc nezměnilo, jenom si už tolik nestoupal na zadní, ale jinak agresivitu stále v sobě měl, že i napadl jednoho pána, kterého taťka musel odvézt do nemocnice.
Také jsem si říkala, že mám koně, ale nemůžu k němu protože je zlej.

Asi tak o rok později jsem se odvážila a šla jsem za Rynem do ohrady, pamatuji si jak jsem se ho docela hodně bála, protože tak blízko a sama jsem ještě u něj nebyla, ale on mi nic neudělal, ani se mě nesnažil kousnout, jak to rád dělával u jiných lidí.
Vyvedla jsem ho z ohrady a dala jsem si  ho do dvora, byl hodně přátelský, choval se ke mě uplně jinak, než k mému otci. Po nějaké době jsem se na něj odvážila i vylézt a pak jsem s ním jezdila po dvoře, protože na vyjíždky v ohradě nebo uplně venku jsem  neměla ještě dost odvahy.
Vubec jsem neměla žádny znalosti o tom, jak jezdit na koni a tak jsem jen tahala za otěže doprava nebo doleva. Rodiče vůbec nevěřili svým očím a ze začátku měli o mě dost velký strach, aby mi Ryn neubížil.
Taky jsem si moc přála westernové sedlo a nakonec s pomocí rodičů jsem si na něj našetřila, hodně jsem četla články o koních a snažila jsem se získat co nejvíce informací o tom jak dávat pobídky, nic jinýho mi ani nezbývalo, protože jsem neměla možnost chodit na nějaký ten kurz jezdectví.
S Rynem jsem trávila  veškerý svůj čas, že jsem i  trochu zanedbávala učení a všechny mé povinnosti. Ryn byl stále krotčí, že jsem si  pak s ním mohla vyjet i mimo domov a pověst v nejhoršího koně se začala postupně pomalu proměňovat v šikovného koníka.
Hlavně nejvíce mi pomohly články z časopisu Fauna ,, Jak mít koně", podle kterých jsem se řídila  a díky nim jsem věděla, že kůň musí ustupovat tlaku, až jsem v Ryna měla  takovou důvěru, že jsem si klidně  pod něj lehla, nechal si ode mně všechno líbit, ale nejen že já jsem měla v něm důvěru, ale on měl také důvěru ve mě, že se mi i klaněl.
Ale jednou přišlel ten nejhorší den, kdy jsem se musela s Rynem rozloučit. Někdo ho otrávil a nedalo se mu pomoct, celou dobu jak umíral jsem byla u něho a to nejhorší v mým životě bylo to, že jsem se musela dívat na to, jak se trápí a že mě navždy opustí. 
Ryna jsem měla skoro 7 let, hodně mě toho naučil a taky jsem si i hodně věcí uvědomila, že tím jak mě toho hodně naučil, tak i hodně kvůli mě trpěl, halvně tím jak jsem ho necitlivě tahala za hubu a v mnoha jiných věcí a jsem moc ráda, že jsem si ty chyby uvědomila a strašně ráda bych se mu za to i omluvila, ale uz to nejde.

Po Rynově smrti se to se mnou nedalo moc vydžet a tak mi taťka koupil dalšího koně. Koupil mi 3 letou klisnu jménem Lady  po Arabském plnokrevníkovi. Byla jsem strašně moc nadšená, protože jsem nikdy tomu nevěřila, že bych mohla někdy mít tak krásného koně.
Te·dka jsem měla mnohem více zkušeností a obsedla jsem si ji sama, ze začátku byla dost hodně temperamentní až jsem se bála, že ji nezvládnu, ale ona se tak zklidnila, že si občas na ní zajezdí i můj bratr, kterému je 12 let a moc jezdit neumí.

Určitě dělam nějaké ty chyby, ale snažím se na ně příjít, odstranit je a získat co nejvíce zkušeností. Také mě hodně mrzí , že hodně lidí tvrdí jak umí dobře jezdit, ale když na toho koně sednou, tak kůň trpí a někdy ani pořádně neví co po nich vůbec člověk chce, až je za to člověk potrestá, přesně tenhle případ lidí je i můj táta, kdyz ho kůň neposlechne, tak uz hned nadává jakej je to zmetek, ale nikdy se nezeptá jestli ten kůň vůbec ví co po něm chce.
Taky jsem se setkala s případem, jak jsi jeden známý koupil koně a hnedka se sjelo celý jeho příbuzenstvo aby si na něm zajezdili, ale problém byl v tom, že koník moc neposlouchal a dokonce někoho i shodil a tak mě poprosili jestli bych ho neprojela. Bylo hned znát, že minulý majitel na něm jezdil western, protože reagoval na pobídky a zdál se mi jako docela dobře spolehlivý kůň a vůbe neměl žádné tendence mě shodit a všichni, hlavně sousedé se začali divit jak Max poslochá a tím chci říct, že kůň se chová tak, jak se k němu chová člověk.
Nyní mám ještě jednoho koníka, taky je to kříženka Araba, jmenuje se Grace a je to sestra Lady, jen mají jiné matky, je jí rok a půl a ze všeho nejvíce se těším až se na ní jednou projedu. Jen kdybych neměla tolik učení, tak bych jim věnovala mnohem více času, prostě koně jsou tím nejdůležitějším mého života a vždycky budou...