nám napsal(a): Když jsem byla malá, přála jsem si, snad jako všechny holky v mém věku, být princeznou a co se koní týče, víc než to, že princezna jezdí na bílém ohromném koni s dlouhatánskou hřívou, jsem nevěděla… Až když jsem začala chodit do školy, mojí nejlepší kamarádkou se stala jedna „rajťačka“, jejíž maminka pár koní vlastnila. Od té doby jsem se o koně začala zajímat trochu víc …

Kamarádka mě s sebou občas přibrala jako diváka. Byla jsem úplný nováček, nic jsem neznala a všemu se divila. I přes všechnu mou neznalost jsem se do koní zamilovala neskutečnou mírou, ale kamarádka se najednou odstěhovala – tím pádem se přerušil i můj kontakt s koňmi. Následovalo pár let, kdy se ze mě stal koňák teoretik. Moji knihovku zaplňovalo několik encyklopedií, ktereé jsem měla do detailů pročtené. Nazpaměť jsem dokázala vyjmenovat všechny části sedla i uzdečky, ale co se týkalo praxe, na koně jsem se chodila dívat jen příležitostně – do cirkusů a zoo (ale i to jsem brala jako obrovský zážitek). Nakonec se mi ale poštěstilo a na podzim 2005 jsem se stala členem jezdeckého oddílu. Konečně se mi splnil můj sen a poprvé jsem si sedla na živého koně a bez vodiče. Čas utíkal a já se učila. Učila jsem se, jak koně správně sedlat, čistit, pobízet, mít ho na otěži a jak ho „správně“ potrestat v případě, že neposlechne. Byla jsem naprostý zelenáč. Nad smyslem všech těchto věcí jsem se vůbec nezamýšlela – k mojí spokojenosti mi stačil pouze výsledek, který se povětšinou dostavil. Postupem času si mě ale získala tmavá kříženka shetlandského ponyho a anglického plnokrevníka - Lucky. Najednou se něco zlomilo a já s ní chtěla trávit čím dál víc času. Jezdecká hodina mi byla málo a toužila jsem po změně. Toužila jsem po dlouhých procházkách, neomezeně dlouhých vyjížďkách … Chtěla jsem si zkrátka užívat ale už ne sama – chtěla jsem, aby si se mnou užívala současně i Lucky. V tuhle chvíli to však bylo skoro nemožné. Po Luckynčině odkoupení (za které jsem ohromně vděčná svému taťkovi)se ale všechno změnilo. Sice jsem neměla tušení o „horsemanshipu“ a tenhle pojem mi zůstával naprosto cizí, ale to mi vůbec nebránilo zkusit něco „nového“. Nastala zima. Mrzlo až praštilo a jezdit se skoro nedalo. Nám to ale vůbec nevadilo-nastalo období procházek. Téměř každý den jsme vyrážely na špacíry k lesu. První z nich byly opravdu krušné (nevím, která z nás měla větší nervy) … Lucky se nechtěla od ostatních koní hnout nebo celé procházky prořehtala. Občas jsem ani nevěděla, jestli vedu já Lucky nebo Lucky mě. Každou chvilku si odskočila vedle do příkopu na pár soustíček trávy – ať jsem chtěla nebo ne. No zkrátka se to žádnému partnerství opravdu nepodobalo. Čas utíkal jako voda. Na procházkách jsme už vypadaly celkem spořádaně a konečně jsem se na internetu dočetla pár zajímavých věcí, které mě opravdu nakoply a moc mi pomohly. (Ještě dnes si přesně vybavuji svůj úžas při prvním shlédnutí jednoho z videí Honzy Bláhy s Gastonem …) Zapátrala jsem ještě o něco hloub a přirozenou komunikací jsem byla doslova unešená. Konečně jsme s Lucky začaly pracovat podle rad a pokynů – konečně jsem měla něco, čím jsem se mohla řídit. S nadšením jsem hltala snad každou dostupnou knížku zabývající se touto problematikou a se stejným nadšením jsem se snažila takto nabyté znalosti uplatnit v praxi :-) , ale moje představy byly dost najivní. První úspěchy se dostavovaly pomalu a moje netrpělivost mě často doháněla k chybám, které nás brzdily a vracely opět o kousek zpět. Tady nešlo nic obejít nebo přelstít. Vše vyžadovalo poctivý přístup, trpělivost a pochopení. Z každého malého úspěchu jsem se však radovala. Každý krůček kupředu mi dodával chuť a sílu nevzdávat to a pokračovat. Lucky je nyní v porovnání s obdobím kdy jsem ji poznala k nepoznání(a já nejspíš také)-plná elánu, ochotná spolupracovat. Pracujeme ze země i ze hřbetu. Často vyrážíme na procházky a vyjížďky do terénu. Je to zkrátka obrovská změna … a ikdyž je samozřejmé, že ne všechno jde hladce, dovolila bych si říct, že u nás (lépe řečeno spíš mezi námi) panuje bezvadná „idilka“… Vzájemně si mnohem lépe rozumíme, důvěřujeme … vyhovujeme si  Hodně jsme toho spolu zažily a vzájemně se „vycvičily“. Nyní si vůbec nedovedu představit, že bych každý den neslyšela hned u vchodu stájí její zařehtání. Žádná slova zkrátka nedokážou vystihnout to, co pro mě znamená …