Ahoj, nejspíš ani nevíte, že tyto stránky občas navštěvuji, ale nevadí. Nejsem z těch lidí co by se pouštěli do diskuzí, jsem spíš pozorovatel. Přesto jsem se rozhodla sem napsat stručnou verzi mého života u koní. Neptejte se proč jsem se rozhodla tento článek napsat, to nevím zatím ani já (možná že už nechci být jenom pozorovatel, ale uvidíme jestli někdy na tyhle stránky ještě něco napíšu).
Už od malička jsem měla ráda všechny zvířata a koně jsem milovala nadevšechno a stále miluji=).
Jako malá jsem jezdila na koních a ponících jenom na poutích a podobných akcích (asi jako většina milovníků koní, kteří neměli příbuzné co by měli koně).
Když mi bylo přibližně 10 vznikl v blízkosti mého bydliště jezdecký
oddíl a já do něj začala chodit.
Vždycky si oblíbím zvíře, které není u
lidí tak oblíbené atd. a je jedno z jakého důvodu. A tak to semnou
dopadlo i u koní. Po krátkém čase kdy jsem neuměla ani sedlat, jsem
začala jezdit na kobylce, která není ani tak zlá, ale má svoji hlavu.
Kouše a kope.
Byla jsem malá a nepřemýšlela jsem jak ji to odnaučit a
proč je taková, vlastě v tu dobu jsem žila šťastný, naivní dětský
život. Chtěla jsem být prostě jenom u koní a to že jsem se trochu bála
byla jenom malá překážka.
Kobylka pod sedlem bez vodiče nechtěla vůbec
chodit, samozřejmě bylo to i tím, že jsem zatím skoro nic neuměla.
Mnohdy jsem sní prostála celou výukovou hodinu uprostřed jízdárny, ale
stejně jsem na ní chtěla jezdit dál, ani nevím proč.
A časem jsem si
uvědomila, že jsem ji začala mít opravdu ráda a že jsem na ní udělala
velký pokrok a ona mě hodně naučila.
Naučila jsem se sedlat a že zrovna
tato kobylka při sedlání docela vyváděla=). Už jsme nikdy celou
výcvikovou hodinu jenom neprostáli i když stále jsme zažívali těžké
chvíle. Naučila jsem se naní klusat a i cválat (nikdy nenacválá, pokud
nedáte opravdu správnou pobídku a to mi zezačátku hodně připomínala), v
boxe začala být snesitelnější, ale možná jenom proto, že jsem si na ni
zvykla.
Kousne opravdu jenom málo kdy, většinou jenom zkouší co si může
dovolit a když zjistí, že se jí někdo bojí tak dělá blbosti pořád. Ale
opravdu ublížit nechce.
Jednou když jsem sní v klusala na ruce, tak
jsem zakopla a ona mi omylem šlápla na dlaň, ale nezůstala stát jak je
jejím zvykem když nic nemusí dělat, během vteřiny uhla.
Díky její dobré
povaze, kterou u ní musí člověk objevit, byla moje ruka jenom odřená a
ne zlámány prsty. Ona se umí odvděčit, když ví že ji někdo má rád.
Pak přišla chvíle, kdy jsem musela začít jezdit na jiném koni, protože
na ni jsem se nemohla učit skákat, ale stále se sní snažím trávit co
nejvíc času. Teprve když jsem začala pravidelně jezdit na jiném koni
poznala jsem jak mě má opravdu ráda. Když mě s ním viděla vyváděla jak
smyslů zbavená a když jsem chtěla jít za ní nenechala mě k sobě
přiblížit.
Bylo hodně slz než se to nějak zpravilo a teď už si jenom
užíváme těch málo chvil co jsme spolu. Ale pořád je naní znát, že by
chtěla abych sní byla tak často jako dřív a to stále občas bolí (že
není 100%šťastná=().
Tak snad jsem vás moc nenudila.
P.S. pro Pabla: pokud je to tak strašny jak si myslim já, tak to
smaž.Dík.
