nám napsal(a):

Už od malička mě koně fascinovali.
Kdykoli někde byli, hned jsem byla u nich. Ale nějak pravidelně to bohužel nebylo. Občas jsme se sestrou uprosily rodiče na dovolené, na pouti... 
Změna nastala v létě 2006, když jsme se jednou ráno objevili na ranči Loučka s dotazem na ježdění. Týden předtím jsem byla na brigádě a hodlala jsem svoje peníze využít tímto způsobem. Další den jsme netrpělivě přijeli na ranč a mě čekala hodina na jízdárně.
Viděla jsem blonďatou slečnu, která vedla svého bělouše a nevím proč, mě napadlo: „Ten kůň ji musí mít hrozně rád.“
Byla jsem naprosto nadšená tím, že jsem s tímto úžasným zvířetem mohla mít i bližší kontakt než samotné ježdění. Šla jsem si pro "svou" hnědou
kobylku Toscu do boxu a sama jsem si ji směla vyvést ven.
Byla jsem tak šťastná.

 

Tehdy jsem netušila, co je to natural horsemanship, nevšimla jsem si, že koně nemají udidla. Jen jsem byla fascinovaná pohodou a klidem koní.
Dříve jsem z několika stájí odešla, protože jsem nesnesla pohled na koně, ke kterým se lidé chovali hrubě. Vždycky jsem odjížděla s pocitem, že taková být nechci.
Můj sen bylo, aby mě koník „měl rád“. Nešlo mi o ježdění… Pamatuju, jak jsem kdysi chodila do jedné stáje pouze jezdit. A plná naděje jsem se ptala mamky: “Myslíš, že mě bude ten koník mít rád, když za ním 2x týdně přijdu?“

Další kapitilou pro mě bylo navštěvování útulku pro koně. Dostala jsem se tam celkem náhodou, ale zaujal mě 20ti letý nemocný hřebec shetlanda, jménem Cash.
Většina lidí se starala spíše o "jízdní" koně a na Cashe se jaksi zapomínalo. Ze začátku jsem z něj měla trochu strach - kopal a kousal u čištění, ale brzy jsme
to zvládli a stali se z nás kamarádi.
Chodili jsme denně na procházky a těšili se z každé společné chvilky. Bohužel po čase jsem za ním už nesměla docházet.

Na ranči Loučka jsem se od té doby objevovala častěji- ale nijak pravidelně. Jednou jsem na internetu objevila inzerát na pronájem kobylky Šišky. Okamžitě
jsem Zuzce psala. Její odpověď mě moc nepotěšila: Šiška je na mě prý moc složitý kůň a hledá někoho zkušenějšího (ani se jí s odstupem času nedivím, byla jsem
naprostý začátečník, co měl prostě sen).
Trvalo to, Zuzce jsem pořád psala, že se budu snažit, učit. A pak mi přišla odpověď, že to zkusíme (možná už se mnou neměla nervy…).
Byla jsem strašně šťastná.
O horsemanshipu jsem se začínala dozvídat více, vzpomínám na svůj úžas, když jsem našla na netu první video.

Četla a sledovala jsem všechno, co šlo. Na ranči jsem občas někoho pozorovala v kruhovce. Se Zuzkou jsem se po nějakém čase domluvily na kurz. Mimo Šrečka jsem pracovala i se Šiškou. Byla to úžasná zkušenost.
Nikdy nezapomenu, jak mi Zuzka řekla, že mám talent.
Strašně mě to nakoplo. Se Šíšou jsme na sobě pracovaly, kdykoli byl nějaký kurz, hned jsem tam byla. A výsledky byly vidět.
S ní jsem zažila to, co nikdy předtím.
Jít s koněm navolno na procházku, když mě k sobě nechala přijít, když ležela, vyjížďku na nákrčáku, blbnutí navolno na louce, jezdění bez ničeho…
Ale hlavně jsem si splnila sen, že mě ten koník „měl rád“.

Za tu dobu, co jsme spolu byly, se strašně změnila. Byla najednou ochotná…Užívaly jsme si každou chvilku. Když byla s nějakým jiným člověkem,
viděla jsem, že se chová úplně jinak. Byly jsme parťačky.
S postupem času jsem měla možnost pracovat na ranči i s dalšími koňmi, za což jsem strašně vděčná, dalo mi to hodně zkušeností. Za tuto důvěru děkuji
především Zuzce.

14.6 2008 se na ranči objevila rezavá menší kobylka, s hvězdou na hlavě a nešťastným a vzdorovitým výrazem v očích - Aňa.
Nic moc jsem o ní nevěděla, jen to, že se bojí lidí, nenechá k sobě nikoho přijít a vydává zvláštní zvuk, podobný kvičení.
Zuzka se jí ujala, měla v plánu s ní pracovat a najít jí vhodné majitele, aby nedopadla stejně, ne-li hůř. Seděla jsem u výběhu, sledovala ji, jak nervózně kluše po výběhu a napadlo mě: „Pohladím si ji někdy?“

Jednou ráno jsem se vydala ke koním, přicházela jsem ke stáji a viděla ve výběhu Kvíčalu (tak jsme jí začali říkat) a Zuzku, která se k ní trpělivě snažila přiblížit. Zamávala jsem na pozdrav a stoupla si vedle výběhu. Kobylka se najednou vydala směrem ke mně. Zastavila se opodál a koukala na mě. Nezakvičela, jen mě sledovala a zase odešla.
Vzala jsem si kousek chleba a šla za Zuzkou. Kvíčalka si ho ode mě vzala, připnula jsem ji na vodítko a hladila. Byla v klidu. Ještě ten den jsme šly se Zuzkou a Sigim na procházku (ale spíš vedla ona mě, než já ji...). Ještě onoho dne zazněla myšlenka, abych si ji pořídila. Této možnosti jsem nedávala žádnou naději…

Od té doby jsem s ní pracovala skoro pořád já. Problémovějšího koně jsem v životě neviděla.
Bála se hůlky (bičíku), všechno ji hned rozčílilo, nebyla ochotná spolupracovat, nebylo možné ji odvést od stáda (pokud jí člověk po chvíli nervačení neodvedl zpět, tak ze vzpínala a kopala), pod sedlem byla zvyklá jít jen klusem a cvalem, nebyla schopná stát na místě, nerespektovala osobní prostor, vůči tlaku byla prakticky imunní, nenechala si zvednout nohy, při strouhání byla vyděšená k smrti (kopala, vzpínala se, ječela), měla fóbii z mužů, v boxe byla hodně nepříjemná, cpala se přes lidi ven, nechtěla si nechat nasadit ohlávku, nesnášela dotek na hlavě a uších, vadily jí rychlejší pohyby, hlazení brala jako „nutný kontakt“ než jako potěšení, nesnesla jakoukoli nezvyklou věc - deka, třásně proti mouchám… A spoustu dalšího.

Nechápala jsem, jak z ní lidé dokázali něco takového vytvořit. Postupně jsme se sbližovaly a já žasla, jak se měnila. První strouhání dopadlo tak, že jsem jí kopyta orašplovala já, jinak by se nic neudělalo (nebo by zabila kopytáře).
Jenže jsem věděla, že si ji Zuzka nechat nemůže. V noci mě budilo, že někam odjede a dopadne špatně. A tak jsem se vykašlala na vysokou, našla si práci a Kvíčalku si pořídila.

Pamatuju si období, kdy jsem brečela, že na takového koně nemám a neměla jsem si ji pořizovat, ale vždycky byli lidé, kteří mě postrčili, věřili mi, že to zvládnu. Moc jim za to děkuji.

Špatné období jsme překonaly a začaly další úspěchy. Když srovnám toho koně tehdy a dnes, nevěřila bych, že je to ten samý. Ale to kdo nezažil, nepochopí…
Někdy si říkám: „Jak jsme to dokázaly?“ Když spolu blbneme navolno na louce, jedeme samy na vyjížďku, jde se mnou bez vodítka na procházku do lesa, nechá se
zcela svobodná vyslat do přepravníku, skočí vedle mě barel, na nárčáku mě ochotně nese tam, kam si přeju…
Není dne, kdy za mnou nepřišla ve výběhu, když mě uvidí, sem tam mě pozdraví zařehtáním. A když za mnou se šťastným výrazem docválá od pastvy a od koní, protože se mnou chce být, vím, že to všechno mělo smysl a že jdeme správnou cestou.
Ve stádě jsem se pro ni stala „ochranitelem“, klidně se mnou přijde k tomu nejvýše postavenému koni, s výrazem: „Tak si něco zkus, mám tady maminku!“
Pokud jdu do výběhu pro někoho jiného, tváří se hrozně nechápavě a urazí se. Strašně moc děkuju za důvěru, kterou ve mně vložila. Když se něčeho bojí počká, co já na to, než aby něco řešila sama.
Jezdíme od začátku na provazovce, udidlo ode mě nikdy nedostane. Od začátku jezdíme na ohlávce, přesto jsem nikdy neměla problém ji kdekoli zpomalit. Časem ve mně získala takovou důvěru, že k sobě nechala přijít někoho cizího (dokonce i chlapa) a od kopytáře se nechala vystouhat. Klidně na ní můžu svézt dítě a vím, že nic neudělá.

Několikrát jsem slyšela (od lidí, kteří nás skoro neznají), že to s ní mám hrozně jednoduchý, že to vůbec není problémový kůň. Vždycky se zasměju. Kdo zná,
ví.
A Kvíčalka už problémová rozhodně není. Zažila jsem si s ní svoje. Dokonale si mě vyškolila. Pokud jsem udělala jen náznak omylu, okamžitě mi to "dala
sežrat" (mimo jiné například kopanec do břicha, za který jsem si ovšem mohla naprosto sama). Ve stáji ode mě každý pravidelně slyší, že mám super koně. A
mám! Lepšího si nemůžu přát. Kdyby mi to někdo kdysi řekl, vysmála bych se, že tohle se děje jen ve filmech.

Nejvíc si vážím toho, že mi dovolila, abych takovou osobnost poznala a že byla ochotná se kvůli mě tak změnit. Děkuji, že smím být v jejím srdci. Ona je součástí mou a já její. Je to úžasná bytost, která má své názory. Vždy je vyslyším a spolupracujeme spolu stylem "nemusím-chci".
Kdyby ke mě tehdy ve výběhu nepřišla, nejspíš bych tohle všechno nepsala...
To je příběh koně, který si vybral majitele. Který zase našel v lidech důvěru, protože ho někdo začal poslouchat…
Gabriela Šafaříková, 21 let, Brno
www.gabrielle.wbs.cz

A dnes: