K večeru prvního dne už měli oba všeho dost a začal běžný, všední
podvečer. Ferda si najednou uvědomil, že louka je vlastně jeho území a
přítomnost malého hřebečka se mu přestávala líbit. Zato Apolo nabyl
dojmu že mu byla nabídnuta k neomezenému používání (včetně majitele) a
choval se jako by tady rozhodoval hlavně on. Začalo vzájemné
přetahování - kdo z koho - odhánění, výstražné kousance, a
přetlačování.
Jelikož ale Ferda váží skoro 7 metráků a malý prcek kolem
2, a začínalo se schylovat ke kopancům, začala jsem celou situaci
sledovat trochu s obavami.
Apolo byl neoblomný a vstřícným počátečním
přijetím se mu zřejmě neúměrně zvedlo seběvědomí. To už ovšem Ferda
nemínil tolerovat a neúprosně vyžadoval podřízenost.
A PROČ !!
vzdorovitě se vzepjal hřebeček proti hoře masa valící se 
se sklopenýma
ušima na něj.
PROTO !!! nemilosrdně odpověděl Ferda a uštědřil mu
pořádný kopanec.A aby toho nebylo málo pro jistotu ho ještě kousl.
Apolo
trochu znejistěl a odkulhal stranou. Asi mu došlo že přestala
legrace.Ale Ferda byl rozhodnutý dotáhnout své umysly až do konce.
Následoval další útok a kousanec, odhánění, kopání...
Přestávalo se mi
to líbit a začínala jsem mít obavu o hřebečkovo zdraví.
Okřikla jsem
Ferdu a vrhla na něj pohled plný ohnivých blesků a toho nejvyššího
varování! S velkou nechutí přestal, zastavil se a zkoumavě se na mě
podíval, připravený k dalšímu nemilosrdnému boji. Apolo ho obezřetně
obcházel a nesměle po mě pokukoval.
Šla jsem k němu a volala ho k
přístřešku kde byla voda, aby se mohl napít. Protože mě ale ještě vůbec
neznal, a vlastně ani své jméno, jenom stál, skleslý, unavený a
rozbolavěný... Jediného čeho jsem dosáhla bylo to, že ke mě poslušně
doťapkal Ferda a čekal na další pokyny. Nevšímala jsem si ho, vzala
Apola za ohlávku a odvedla ho k vodě. Hltavě pil a já si stoupla ven
před přístřešek tak, aby k němu Ferda nemohl.
Ten jenom stál opodál a
bylo vidět jak mu to v jeho hlavince usilovně šrotuje a proč se věnuju
tomu vetřelci a ne jemu, který ke mě poslušně přišel.. Vůbec se mu to
nelíbilo a když Apolo dopil okamžitě nasadil výhružný pohled, sklonil
hlavu a celým tělem jasně říkal - JEN SE OPOVAŽ PŘIBLÍŽIT...!
Otočila
jsem se k němu zády a začala Apola lehce hladit po těle a bolavých
místech. Stál jako hromádka neštěstí a ta tam byla ohnivá hřebčí
bojovnost kterou ještě před pár minutami předváděl! Teď tu stálo malé
bezmocné hříbě, odtržené od matky, s cizím, nepřátelským koněm, v cizím
prostředí a s cizími lidmi...
Během dvou dnů se ale celá situace pomalu
uklidňovala. Apolo zjistil že proti obrovskému Ferdovi nemá šanci a postupně se smiřoval s porážkou. Teď už se k němu neblížil s dovádivým
vzpínáním, ale s podřízeným klapáním hubou a Ferda ho za to odměňoval
jemným okusováním hřívy a otcovskou starostlivostí :-)
Byl srpen,
neustálá vedra nepolevovala a my s Ferdou jsme byli zvyklí chodit k
nedalekému rybníčku trochu se osvěžit. Bylo tam mělko, tak Ferdovi po
břicho, ale stačilo to k tomu, aby pokaždé začal slastně mlátit svou
obrovskou nohou do vody, vyplašit vše živé nad vodou i pod vodou a
vytvořit na hladině neuvěřitelné "cunami".
Když jsem nestihla utéct,
byla jsem během pár vteřin mokrá od hlavy až k patě. Ale pak zůstal
stát, zavřel oči a vychutnával si jak mu na celé 
tělo stříkám chladivou
vodu. A já si byla jistá, že ho teď minimálně půl hodiny ven
nedostanu.:-)
Chodívali jsme k večeru a bylo nádherné pozorovat jak tam
tak stojí v zapadajícím slunci, celý třpytivý od vody, s uvolněnou
hlavou, dlouhatánskou hřívou a přivřenýma očima...
Kolem něj se nepohla
ani vlnka, jen v rákosí kuňkaly žáby a kachny a lysky tiše proplouvaly
kolem.
Apolo už u nás byl několik dní a bylo načase aby se začal
seznamovat s okolím. Protože ještě neuměl moc chodit na vodítku a stal
se z něj naprostý specialista na zamotávání se, chodili jsme na blízkou
louku kde se mohl pustit a vyběhat do sytosti, zatímco se Ferda
způsobně popásal na nízkém jetelíčku blízko fotbalového hřiště.
Jednou
jsme to vzali kolem našeho rybníka, ale když jsem se s ním přiblížila k
vodě, zděšeně se vzpínal, frkal a nepřemluvila jsem ho ani aby si byť
jen očuchal okraj bahýnka. Řekla jsem si, že sama to asi nezvládnu.
Příští den jsem zavolala kamarádce, jestli by si nechtěla k nám udělat
výlet a vzít se mnou Apola a Ferdu na procházku.
Nadšeně souhlasila a my
následující den vyrazily odhodlaně k rybníku.
Když jme dorazily k vodě,
zjistila jsem, že jsem u ohrady zapoměla tašku. Naskočila jsem na Ferdu
a klusali jsme zpátky s tím, že budem za minutku zpátky a kamarádka s
Apolem na nás u rybníka počkají. Bylo to ovšem zase poprvé co zůstal
Apolo sám s cizím člověkem (kamarádku viděl poprvé) a v cizím prostředí
a ještě navíc nás viděl prchat pryč a i dlouho po tom slyšel náš
vzdalující se klapot po silnici.! Zmocnila se ho naprostá panika a jal
se položit skoro život za to, aby se vyprostil ze sevření mé kamarádky
a mohl utéct za náma.
Když jsme se po pár minutách vrátili, našli jsme
nesmírně šťastného Apola že jsme ho tam nenechali a nesmírně vyčerpanou
kamarádku která byla ráda, že těch pár minut s ním o samotě ve zdraví
přežila :-))
Můj plán seznamování s vodou byl následující:
Já vezmu
Ferdu a půjdu s ním do vody a kamarádka s Apolem půjdou za
námi.
Prosté. Ale ne pro koňskou hlavu.
Vstoupili jsme s Ferdou do vody a
pokračovali dál a dál od břehu.Voda byla nádherně teplá a nikde ani
živáčka. Kamarádka měla Apola na vodítku a šla pomalu za námi. Ten se
ale zapíchnul na samém okraji rybníka a nešťastně hleděl za námi. Ani
za nic nás nechtěl nechat zase někam odejít! Ale takovou spoustu vody
viděl poprvé v životě a ta obrovská, lesklá plocha rozkládající se před
nim, ho děsila!.
Všichni se ale stále vzdalovali, Ferda už se začínal
otáčet kde se courá, a vodítko se pomalu napínalo...
Najednou se
rozhodl!
Vyrazil jako blesk, proletěl kolem kamarádky, strhnul vodítko
i s ní a ona zmizela pod vodou tažená malým koníkem jak válečné torpé
do
!!
Když doběhl až k nám, vítězně si odfrkl a zároveň se zděšeně
rozhlédl, kde že to vlastně právě je..! Všude kolem něj samá voda, která
mu sahala až na břicho,studila ho do nohou a ať je zvedal jak je zvedal
nikudy z ní nemohl ven!
A Ferda aby tomu dodal pořádnou korunu a
hříběcí zděšení, začal plácat do vody svou sloní tlapou a hřebeček byl
v tu ránu mokrý až za ušima. A já s ním! Tancoval zmateně ve vodě ale
ani za nic už nechtěl od nás odejít.
Do toho se z podvodního průzkumu
začala z vody zvedat i má kamarádka . Voda z ní crčela ze všech stran a
blížila se k nám jako Bůh pomsty.
Byly jsme obě mokré jako dvě
hastrmanky a když jsme se na sebe navzájem podívaly - vybuchly jsme
smíchy!
Apolo i Ferda se mezitím trochu uklidnili.
Došla jsem k
hřebečkovi a lehce ho začla omývat teplou vodou. Ustrašeně hledal
záchranu u Ferdy, ale když viděl že i on je klidný a nechá na sebe
stříkat vodu, začal pomalu zkoumat co se s tím mokrem vlastně dá dělat.
Čumáčkem šťouchal do hladiny, frkal a nabíral vodu do tlamy a když viděl
jak Ferda tluče nohou do vody, nesměle to zkoušel taky.
A protože voda
byla opravdu příjemná a ještě příjemněji chladila, za chvilku už mu
omývání nevadilo a troufl si i na vlastní průzkum kousek kolem
nás...
Sluníčko se pomalu sklánělo, Ferda spal spokojeně ve vodě a po
chvilce si vedle něj stoupl i Apolo a začal podřimovat s ním. Ani se
nám nechtělo hýbat a rušit tu krásnou atmosféru blížícího se večera.
Oba byli mokří a zlatě svítili v červenavém slunci.
Hladina byla jak
zrcadlo, tiše kuňkaly žáby a občas se na vodě objevila Lyska.
Křest vodou
máme za sebou. A myslím že po tomhle dni, bude mít Apolo vodu stejně
rád, jako jeho velký kamarád...
