nám napsal(a):   Dnes mě můj kůň - Ferda - zase rozesmál...
#  Všude plno sněhu, s koníkama se pracovat nedá a na vyjížďky se dostaneme kvůli sněhu také málokdy. A tak chlupáči šetří své síly...odpočívají...a vymýšlí hlouposti...
Např. si usmyslí uzavřít nerozlučné přátelství - a to i přesto, že si občas - a někdy i docela často - lezou na nervy..:-/  Ferda je ve výběhu s welšáčkem Apolem a jak je alespoň 2x týdně od sebe neoddělím,začne být strašný "závislák" (na rozdíl od Apola). A to i přesto že ho má kolikrát plné zuby a když přijdu na ohradu jen po něm otráveně chňape a odhání ho :-)
Ale běda když ho třeba po 3 společných dnech chci vzít samotného na procházku jen tak ve volnosti...!
Jako dnes.
 Apola jsem odvedla na druhou louku a vrátila se k Ferdovi na ohradu, že se půjdem projít k rybníku. Normálně chodí moc rád ale možná že po očku viděl Apola jak se běží očichávat se sousedními, rančerskými hříbaty a prostě mu to
jen záviděl. Prostě.. začal vyvádět...
"Tak pojď, jdeme ven !" houkla jsem na něj, otočila se a odcházela přez pastvinu k silnici. Ferda umanutě stál u branky kudy odešel Apolo a ani se neohlédl.
 "Jdeme ! Pojď pojď !" zavelela jsem, ale ani se nehnul, jen zastříhal ušima.  Zastavila jsem se. "Ferdo....! Koukej toho nechat !" Choval se jak trucující dítě... Chci za Apolem ! Ještě stále z mého hlasu cítil že nic nehrozí...
 "JDEME...!!!" zdůraznila jsem hlas a upřeně se na něj zahleděla. Trochu znejistěl a otočil hlavu. Potom s ní nesouhlasně zatřepal a pomalu se vydal za mnou. Otočila jsem se a pokračovala v chůzi, ale po očku jsem ho sledovala.Ušel pár kroků a znova se zastavil a zadíval směrem za Apolem...
"Pojď chlupatko..Vyhrabeš si travičku.." lákala jsem ho ale on si to zase vysvětlil po svém.. Zvedl ocas, hrábnul přední nohou
a mastil zpátky k brance ! A NEMUSÍM !!
 Tak to už přehnal ! Rozběhla jsem se za ním a hnala ho dokola kolem ohrady. Začal si hrát na hřebce a vůdce stáda - foukal a se zvednutým ocasem předváděl svou pomyslnou  neohroženost :-)) ! Tancoval jak pravý Andalusan a já ho se
skrytým nadšením pozorovala.. Navenek jsem ho ale sledovala nemilosrdným pohledem a nenechala ho postát,protože v tu chvíli jsem to byla JÁ kdo byl vůdce stáda a kdo určoval kam se půjde.!
Zastavila jsem se a on také. Byl ode mě asi 10 metrů a postavil se kolmo tak,aby měl otevřenou cestu k brance a zároveň na mě dobře viděl.
"Tak jdeme ! A šupej !" znovu jsem zavelela. Znovu vysoko hrábl přední nohou,zatřepal nesouhlasně hlavou, napůl se vzepjal, a....rozklusal se ke mě :-)
Přiběhl, lehce se mě dotkl nosem a s jemným přežvykováním sklonil hlavu..Stála  jsem a něžně ho podrbala za ušima..."Jsi šikulka..."
 Odcházeli jsme ven z ohrady...Ferda uvolněně za mnou, jen párkrát se ještě otočil ale vždy mě už poslušně doběhl...
U rybníka jsme spolu pozorovali zimní ticho :-))... Stojí těsně u mě,hlavu nad mým ramenem a poslouchá, jestli někde ze spánku nezapípne pták, nezašramotí pod sněhem myš, nebo kdesi v dálce, daleko u lesa, nehledá pod zmrzlým sněhem kousíček trávy srna...Někdy si hlavu položí na mé rameno a já pak pocítím neskutečnou tíhu jeho koňských "myšlenek".. :-)) Miluju jak napjatě stojí, funí a plnými nozdrami nabírá vzduch, oči upřené někam, kam já zdaleka
nevidím, zahalený párou horkého dechu. A já jsem jen tichý svědek něčeho co je mi skryté...a asi navždy zůstane...
Stojí nehnutě minutu, dvě...a pak do mě znovu lehce šťouchne nosem...Tak co budem dělat dál...? :-))
 A já mu položím ruku na krk a pokračujem zas naší obvyklou trasou, jeden vedle druhého, zkontrolovat co je nového u chatek, podívat se na pastvinu, vyběhnout kopec k lesu, kde si na kousku rozrytém od prasat Ferda hrozně rád vyhrabává rozházené drny.. To už vždycky pod kopcem zpozorní, dohoní mě a čeká až se ho pevně chytnu za hřívu na krku. A když se držím, rozcválá se do kopce a já se nestačím odrážet od země (natož od hlubokého sněhu !! :-))  Vlaju vedle něj jak prapor ve větru a vždycky mě z toho popadne záchvat smíchu...! On se mi ale nikdy nevytrhne aby běžel sám a když cítí že mi dochází síly,zpomalí a dělá že už taky nemůže...:-))) Nahoře si zase vyhrabe trochu zmrzlé travičky a pak zpátky lesem, kde si u oblíbených stromů pokouše zmrzlou hlínu, kolem rybníka a po cestě k ohradě...domů...
Apolo nás už většinou z dálky cítí a řehtá na celé kolo. Ale Ferda už nikam nespěchá, spokojeně frká,popochází pomalu se mnou a tak obejdeme a zkontrolujeme  ještě celou ohradu a pomalinku se vracíme za Apolem...
 Zítra zase půjde zase on a Ferda si může povídat se svými koňskými kamarády na vedlejší louce...