nám napsal(a):

Sluníčko...déšť...teplo...déšť... Takové počasí i nehoubaře vyprovokuje k myšlence, že lesy musí být plné hub. Natož pak, když do nich vstoupí a ucítí tu vůni...
Jezdím s koníkama do lesa pravidelně a tak máme dost přehled  o tom, kde rostou hříbky, kde se daří masákům a kde mají své království třeba bedly... Skoro pokaždé se dušuju že si tu vyhlédnutou úrodu půjdu sebrat - a skoro nikdy k tomu nedojde. Buď je to daleko, nebo mě houbařská vášeň do druhého dne přejde, nebo se mi prostě nechce jen tak se cournout sama bez svých chlupáčů..
I tentokrát jsme vyrazili po naší obvyklé trase a hned jak jsme vlezli do lesa mé oči se automaticky zaostřily na půdu pod námi a mozek začal usilovně programovat houbařské instinkty... Mělo to být jen spojené příjemné s užitečným - tedy lovecká průzkumová výprava spojená s terénním tréninkem koníků. A les nezklamal... Potkávali jsme hříbky a masáky všech velikostí - i takové, které mě mírně nadzvedly ze sedla a má tréninková kázeň tvrdě bojovala s touhou zastavit a nenechat tu krásnou kořist lesu.
Ale odolala jsem.
Objeli jsme spokojeně celou naši trasu, koníci se protáhli a vraceli jsme se opět lesem domů. Ferda spokojeně odfrkával a pobrukoval, občas něco uždíbnul a 2 letý poník trochu unaveně ťapkal za námi..
Byli jsme ještě asi 4 km od domova a zrovna projížděli místem, kde vždy spolehlivě rostly každý rok bedly. Jen tak mi v duchu prolétlo hlavou že jsem tu letos vlastně ještě žádnou neviděla a že bedel letos bylo skutečně nějak málo....Rozhlédla jsem se...
A pak jsem JI uviděla...
Její skoro 40 cm klobouk svítil ve vysoké trávě jak létající talíř... NE....TUHLE tu nemůžu nechat !!!
Přestala jsem přijímat veškeré logické argumenty - jak ji dovezeš domů? Ještě je to pěkně daleko a nemáš ji ani do čeho dát ! V ruce??? Vždyť povedeš 2 koně a třetí ruka ti ještě jaksi nenarostla !?
Zastavila jsem Ferdu který se po mě udiveně ohlédl...Jdeš čůrat...? I Apolo se zastavil a oba se zájmem koukali kam se ženu.
"Stůjte - ani se nehněte - hned pojedem! "křikla jsem přez rameno a mazala za svítícím kloboukem.
Bedla byla nádherná - mlaďounká, masitá a jen představa těch řízků z ní, mi vehnala sliny na jazyk. Opatrně jsem ji utrla a nesla ke koním. Obrovský klobouk se vlnil a čím víc jsem se blížila ke koním tím víc jsem začala pochybovat o tom jak to všechno zvládnu...
Koně zvědavě očichávali mou kořist a já stála před úkolem - nasednout... Vypadalo to docela jednoduše a tak jsem se chytla za hrušku a OPATRNĚ s bedlou v jedné ruce, se vyhoupla nahoru... Křup - plesk.!!  Seděla jsem v sedle, v ruce kousek bedlí nohy a slavný kapitální úlovek se válel na druhé straně koně.  Ani to malinké zahoupání noha bedly nevydržela... Chvíli jsem seděla a zamyšleně koukala na padlou bedlu a bojovala s nechutí znovu slézt dolu a zkusit to znova,  proti vidině výborné večeře... Klobouk se ale očividně nerozbil a tak možná malá šance ještě byla.. Ferda netrpělivě zahrabal nohou - tak co? jedem ? Mlsná a zatemnělý mozek zvítězili a já znovu sesedla a znovu opatrně nasedla s bedlou v ruce. Tentokrát se to podařilo, nožička už byla hodně krátká a tak se klobouk částečně opíral i o mou ruku. Snad to takhle přežije...pomyslela jsem si a vyrazili jsme.
Koně už cítili domov a přidali do kroku.. Ferda by to nejraději bral už letecky a tak automaticky namířil naší zkratkou přez les.. Jindy tudy jezdím ráda protože si tam koníky ještě pěkně naohýbám při vyhýbání větví a překážek na zemi, ale tentokrát jsem z toho nadšená nebyla...S otěží v jedné ruce a  očima na bedle Ferda vycítil, že si cestu může zvolit sám. Jediné co jsem ze sebe byla schopná vypravit bylo - Ferdo - hlavně pomalu !!!
 S jízdou na jedné ruce problém nemám ale když jedním okem sledujete povážlivě se kymácející obrovský klobouk a druhým jakž takž cestu kudy se váš kůň rozhodl jít, nedá se to chvílemi dost dobře stíhat... A tak jsem myslím byla tentokrát pěkně naohýbaná já, jak jsem se snažila vyhýbat větvím které jindy obcházíme a byla ráda když jsem vyvázla jen s několika škrábanci na ramenou.
Čekala nás ještě velká louka a ještě  jeden les...
Trochu jsem si oddychla když jsme z lesa konečně vyšli a bedla to - na rozdíl ode mě - přežila bez úhony... Před námi byla táhlá louka a poslední úsek kde si s koníkama vždy zazávodíme... Bylo mi jasné, že ani tentokrát to jiné nebude..!
Poník Apolo nás čile doběhl a bylo vidět jak se na závod těší. Ferda trochu ožil ale snažila jsem se mu domluvit a držela ho v kroku. "Ferdí - to by ta houbička vážně nepřežila..!" Ale houba - nehouba - večeře - nevečeře - Apolo se nedočkavě rozběhl a vybídl tak jasně Ferdu k akci !
Vyrazili jsme ! Moje - NEEEEEE !!! si Ferda vysvětlil jako obvyklé JEDEEEEM a zabral !!  Během celého asi 100 metrového trysku jsem vyzkoušela snad 10 způsobů sedu tak, abych se pohybovala co nejjemněji, snažila se měnit pozice  houby tak, aby odolala vzduchové vlně a ještě koutkem oka sledovala kdy vletíme do lesa a tomuhle utrpení bude konec...!
 Konečně jsme tam byli... Koně spokojení, houba celá a já šťastná že už je to opravdu jen kousek... Už jsem to chtěla mít za sebou.! Ale to bych nesměla sedět na mých koních... "Musím se nutně podrbat..!" oznámil mi Ferda a začal hledat ten správný strom.. Tenhle ne.. tenhle taky ne....tenhle divně voní...nespokojeně si odfkl...joo - tenhle..! "Podrbala bych tě doma..!" .netrpělivě jsem špitla...ale strom je strom...Od nosu až k uším se mu nic nevyrovná. A na závěr ohromující oklepání až mi překvapením zacvakali zuby a bedla se z toho skoro zhroutila. !
Jedem ! poručila jsem a konečně jsme se rozešli. Apolo už se ale mezitím zapíchl asi 30 m před námi na občerstvovací stanici, kde si pravidelně doplňují zásoby jílovité hlíny... Seděla jsem v sedle a rezignovaně čekala až si Ferda slíže svou porci hlínové zmrzlinky, o kterou jsem ho nechtěla připravit.
Konečně jsme vyšli z lesních temnot a v dálce zazářil obrys vesnice...Hurá...oddychla jsem si v duchu..už se nemůže nic stát.. A nestalo. Koníci poslušně ťapali a já si večer pochutnala na výborné, těžce vybojované večeři....