nám napsal(a): Moje cesta je dost dlouhá, a mám dojem, že ještě dlouhá bude, neboť se zatím pohybuji asi někde v její polovině.  Koně miluji, obdivuji a rád se s nimi setkávám, vyhledávám jejich přítomnost i se na něm občas svezu, ale žádného doposud nevlastním a to mi stále více a více vadí. Poprvé jsem se s koňmi setkal již v útlém dětství.  Bydleli jsme v Praze na Smíchově a na procházkách s mým dědou jsme potkávali metaře s velkým vozem tažený párem chlaďáků (takže vidíte, že má cesta je opravdu velmi dlouhá). Dodnes s i pamatuji, jaké měly dole na nahou krásné dlouhé chlupy zakrývající jim kopyta. Museli jsme se vždy u nich zastavit a já je vydržel značnou dobu pozorovat. Pohladit, nebo sednout si k nim na kozlík, to jsem moc chtěl, ale nikdy mi to nebylo dovoleno.
Jejich postavy mne učarovaly. I děda mi o koních hodně vyprávěl, o jejich ušlechtilosti a chytrosti. Vyprávěl o koních, které měli v armádě, ale nejvíc mne fascinovalo jeho vyprávění o splašeném zápřahu pivovarských valachů, před kterým vypadlo dítě z kočárku prchající maminky jim z cesty. Okolo stojící se zděsily, ale koně prý dětsko překročily a nakonec se i zastavily. Nic se nikomu nestalo. Prý to děda viděl na vlastní oči.
Má láska a obdiv ke koním rostl tím víc, čím jich v socialistickém státě ubývalo. Nakonec je bylo možné vidět jen v Pardubicích, Chuchli a Kladrubech. Jednou nebo dvakrát mne jsme s otcem zajeli do Chuchle, a jak jsem záviděl všem, co se kolem koní pohybovali.
A čas běžel&, přišli vlastní děti&, přešla revoluce a já se ocitl v soukromé firmě. Tam jsem potkal slečnu, která některé dny utíkala z práce dřív, než jsme směli. Prý musí za žluťákem-. Za kým, že musíš? To je tvůj přítel?
Ne to je kůň. Chodím jezdit a starat se.
Cože, ty máš vlastního koně? udiveně jsem se na ni podíval,  a fakt je tvůj?
No koupily jsme si ho s kamarádkou napůl, tak se střídáme a každá za ním jezdí v jiné dny.
Musím ho vidět, blesklo mi hlavou a začal jsem se o kolegyni trochu víc zajímat. Za nějaký čas, mne vzala s sebou. A já se zamiloval. Mohl jsem si na něho sáhnout, cítit jeho překvapivě jemné a něžné nozdry, hřál mne jeho dech na dlani a díval se mi do očí z takové blízkosti. Žluťák, tak mu všichni říkali, byl opravdu celý žlutý.  Nádhera, nejkrásnější kůň, jakého jsem kdy viděl. První kůň v mém životě na kterého jsem mohl sahat jak jsem chtěl. Někteří jezdci ze stájí se mu posmívali, co že to je za koně, co to je za barvu a podobně, ale pro mne to byl nádherný hřebeček. Dokonce se mi o něm i zdávalo. Nejraději bych za ním chodil s kolegyní každý den, ale to jednak nebylo možné, a jednak jsem ji ani nechtěl obtěžovat. Nabídla mi, abych se na něm svezl, a dodnes lituji, že jsem vždy odmítl. Normálně jsem se styděl a i trochu bál.
A čas běžel&, v nějakém inzerátu jsem našel nabídku letního týdenního tábora s výcvikem jízdy na koni. Dám tam ty moje dva syny. Ať si užijí. Našetřili jsme se ženou požadovanou částku a kluky vyslali na tábor. Byly nadšení a já jim záviděl.  Malinkou dcerunku jsme nechali alespoň povozit na koníku na vodítku ve výběhu. Byla taky nadšená a i jí jsem záviděl.
Později jsme se tam vrátily asi ještě dvakrát, aby si kluci vyjeli na vyjížďku do okolí a já pořád přemýšlel, jak to udělat, abych se naučil taky jezdit. Hodiny jízdy byly poměrně drahé a hlavně nikdy jsem nikde neviděl žádného dospělého chlapa, buď jen děti nebo slečny. Vypadalo to, že se normální mužský o koně vůbec  nemají zájem.  A každé setkání s koňma mne v tom jen utvrzovalo.
Začali jsem jezdit do Českého lesa na chalupu mých přátel a hned ve vedlejší vsi byl velký statek s chovem koní. To bylo něco pro mne. Desítky koní na pastvě& stále jsem ponoukal děti ať se tam jdou zeptat jestli by se nemohly svézt, nebo jim nějak pomáhat, aby si ty koně o prázdninách taky pořádně užili. Neustále jsem jim podsouval své skrývané touhy, ale sám jsem se neodvážil. Nakonec se synové přece jen dohodly s majitelkou a občas si vyjely do přírody. Dcerka zatím vyrostla a na statku přes prázdniny začaly organizovat dětské pobyty.
Tak to je paráda. Radoval jsem se a každé prázdniny tam dceru přihlásil. Naštěstí jí ty koně učarovali stejně jako mě. Kluky to bavilo sice také, ale přece jen peněz bylo málo a dali vždy přednost sestřičce. Popravdě, ono stejně na tom pobytu museli děti trochu víc pracovat, kydat, podestýlat a vůbec  víc se starat než jezdit, takže tyhle radovánky jí s klidným srdcem přenechali. Sami se jen někdy hodinku svezli za pomoc při senoseči. Já stále doposavad na koni neseděl.
Pak se mi do rukou dostala kniha od Robertse Montyho O koních a lidech a velice na mne zapůsobila.
Najednou jsem zjistil že se s koňmi dá jednat jinak než jsem dosud viděl na jízdárnách a do této doby mi to nepřipadalo nijak nenormální. Od téhle chvíle jsem zatoužil ne jen se na koně konečně posadit, ale raděj jej rovnou vlastnit.
Zkusili jsme najít jiný statek nebo místo, kde by se dalo s koňmi něco dělat. Dcera zatím téměř dospěla a měla stejný názor. Chtělo by to něco nového, a hlavně by to chtělo svého koně.
Našli jsme ranč na Šumavě a začali tam jezdit. Jenže já jsem stále jen pozoroval ze země, a fotil a fotil& , nakonec jsem se konečně rozhodl: musím koupit koně a musím začít jezdit. Jel jsem se podívat na dva inzeráty, ale pořád mi něco říkalo, tohle není ono, to není ten správný postup. Vždyť nemáme místo kde by koník mohl být spokojeny a na ustájení nemáme peníze, co tedy s tím?
Díky jednomu z inzerátu jsem se seznámil s člověkem, který mi pomalu, ale jistě otevírá oči. Ne jen on, ale i ten kůň, se kterým se u učím přirozené komunikaci. Je to poučné, uklidňující, přirozené&  beru to vážně, a vlastně nejde tu jen o to ježděni.
Tak teď ještě toho vlastního koně...